Archive for August, 2004

Za svůj život už jsem potkal hodně a hodně blbejch a blbějších lidí. To všechno byl ale slabej odvar oproti kreténovi v zelenym kamiónu, kterej ze mě málem udělal placičku.

V Lokti u paneláků jsem sjížděl na horskym kole z kopečka (jakoby od Poříčí). Nijak jsem to nehnal, ani jsem nešlapal. Koukám, jak ňákej magor jede uprostřed silnice. A pořád se dostává víc a víc do protisměru. Říkám si: „Co je to za idiota?“ V momentě, kdy jsem přejížděl koleje byl až úplně v nejzazší části mýho pruhu a hasil si to přímo naproti mně.

Duchapřítomně jsem strhnul kolo na chodník, jenže přední kolo se mi kouslo mezi kolej a beton. Což o to, na chodník jsem se dostal, ale kolo za mnou asi o metr zaostalo. Spadnul jsem ale dobře, hezky jsem se sklouznul po rukavici levý ruky, takže kromě poškrábanejch hodinek a pár škrábanců mi nic nebylo. Až druhej a zejména třetí den jsem ale poznal, co všechno se mi pohmoždilo, nejvíc to odneslo levý rameno, než se rozcvičí, tak je pohyblivost levý ruky poměrně omezená. Příměrem Robbieho McEwena — Kdyby vás ve třicítce pětatřicítce (nekoukal jsem na tacháč, fakt ne) vyhodili z auta, asi by to taky nebylo nic příjemnýho. Ale ten pád byl v pohodě, už když jsem letěl, tak jsem věděl, že jsem celkem ok.

Okamžitě jsem se zvednul a ještě jsem tomu čurákovi ukázal verbálně i nonverbálně, co si o něm myslim, ale on dál uháněl k do neznáma, moc dobře věděl, co udělal. Přihlížející pán mi dal za pravdu: „Ten jel jak magor, co?“ Jsem do morku kosti přesvědčenej, že kdybych neuhnul, tak jsem minimálně mrtvej. Vedle něj prostě místo nebylo, a považme, že tam má bejt celej pruh. Za se na druhou stranu, kdyby tam nebyly ty koleje, tak se mi nestalo vůbec nic, ale nevim, jak bych dopad na silničnim kole.

Musíte uznat, že to musí bejt ale chlap a že titul „Píčus všech dob“ si bezezbytku zaslouží.