PoličkaPrken máme mnoho. Mladíci posílení konopím jezdí místo snowboardu na prkně a místo lyží na prkýnkách. Jejich nevyvinuté vrstevnice jsou prkna, jejich schopnost zatancovat charleston se charakterizuje jedním slovem. Prkno. I nejlepší hokejisté světa posílají puk po prknech. Mně ale zaujalo prkno úplně jiné. Není to Honza, i když i oněm by se dalo uvažovat, nýbrž Honzovo prkno.

Lidé dělají různé věci. Chodí do práce (ne všichni), chodí na záchod (dovoluji si předpokládat, že všichni) a nosí třeba dříví do lesa. Většinou tak činí nevědomky a až za chvíli jim to nějaký chytrák sdělí. Nad těmito lidmi stojí modré (Honza jej označil za zelené) prkno.

Je těžké, přetěžké, uvěřit tomu, že si s sebou kamkoliv, natož na tábor vezme někdo prkno, leč je to tak. Honza si na baťoh přikurtoval (jako Kurt Nilsen — to je ten chlapík, co má medzírku medzi zubami) prkno, jehož barvu vyšetřuje komise Bobříka vyčůranosti. Bobříka vyčůranosti získává Honza a Faycha (která má dokonce prkna dvě — nehledejte žádnej sexuelní podtext, vy holomci) a vedla tvrdou kampaň za prkenáře. Zřejmě není nutno rozebírat naprostou nefunkčnost poličky, na jejíž zkonstruování byla prkna pořízena. Tyhle poličky mají, tvrdím při vší skromnosti, dokonce antifunkčnost.

Uživatel je nucen ji používat v míře větší než vysoké. A jak velí zákon schválnosti, polička padá zásadně v situacích „tohle se nesmí ušpinit, dám to na poličku“ a padá pouze na hořící svíčky, nebo na nejšpinavější místo stanu. Popřípadě, ale to je velice vypečené, padá tak, aby se rozlila plná flaška majitelova oblíbeného moku, jenž si zrovna zakoupil, nebo jej ukradl vlčákům.

Tuto baladu zakončím Honzovo poslední větou před smrtí: „Jak vypadá ta polička zespoda?“