I want to ride my bicycle, I want to ride my bike

(CK Fischer Circuit – Od našeho šlapajícího zpravodaje) “Hele, ty pojedeš za mladší na jaře horský,” řek mi kdosi (přísahám, že nevim kdo) na přespoláku v září a já myslel, že se zbláznil. Jak to můžu ject já, když na kole skoro nejezdim a na horskym už vůbec ne. Na Loketskejch kostkách mi to ještě někdo (možná ten samej, fakt nevim) potvrdil, ale pořád to bylo docela daleko. Čim víc se blížilo jaro, tim víc jsem z toho byl nervózní. Bylo mi řečeno (a tady už vim, že mi to řek Péťa Mašek), že je to na konci dubna. “Tak to je v pohodě,” říkal jsem si.

V neděli 11.04. jsme se dozvěděl hrůznou zprávu. Totiž, že jsou ty závody už ve středu. Rychle a střelhbitě jsem tedy pozměnil plány a okamžitě šel trénovat. Nutno ještě podotknout, že v pátek jsem seděl letos poprvé na silničnim a na horskym ještě vůbec ne. V neděli v půl osmý jsem tedy letos poprvý nasednul na horský kolo a šel na to. Ne že bych si chtěl natrénovat fyzičku, to už jsem jaksi propás, ale spíš trošičku techniku a získat o malinko víc jistoty. Trénovaly tam i Eva s Luckou a měl jsem pocit, že jim taktak stačim. Z toho jsem usoudil, že mě s naprostou jistotou čeká poslední místo.

Ještě jsme si to projel v pondělí i v úterý a ráno v půl devátý (hodinu a půl před startem) už jsem přijel k místu činu. Byl jsme tak brzo, protože a) jsme tam nechtěl bejt poslední jako vždycky a b) jsem si to chtěl ještě projet. Jel jsem ukázat trasu Květě a Danovi (nechápu, jak někdo může jít na tenhle závod a tu trať neznát, ale když jim to nevadí, budiž), takže jsem si to pěkně projel, jak jsem chtěl.

Nechápu, proč maj ty ostatní závodníci k závodu tolik amatérský přístup. Pominu-li neznalost tratě, je tu mnoho dalších drobností, které je (relativně) nic nestojí a přispívají minimálně k dobrému pocitu. Je to sedlo ve správné výšce, vlastní helma, brejle, odpružená vidlice, pořádný (tzn. nezpuchřený) pláště a v neposlední řadě oblečení. Chápu, že někdo na tom kole moc nejezdí a že tedy nemá vystlaný trenky, moirový tričko a dres. Ale fascinuje mě to, co mají před závodem. Jak nás učil náš ředitel na základce, odložim si až těsně před startem. Já na sobě měl tepláky a bundu a bylo mi akorát. Den předtim jsem měl jenom trenky, půl hoďky jsem se nehejbal a myslel jsem, že dostanu revma. Nechci vědět, jak bylo Kopačkovi (ISŠTE biking team), kterej se tam už dvě hodiny před závodem promenoval v trenkách a v čemsi, co nemělo rukávy. Nejenže člověk nastydne, ale ztuhnou mu svaly, který se pomalejš dostávaj do tempa a hrozí jim zranění. Už moc kecám, jdem k závodu.

Nevim, čim to je (nechci totiž bejt šovinista), ale některé mladší holky nebyly zaboha schopný pochopit, kudy vede trať, a proto před nima jedno kolo uháněli Radek Fišer s Péťou Tomsem. Já zaujal reportérskou pozici za billboardem a udělal nějaký fotky holčičího pelotonu, pak jsem se přesunul do cíle a chtěl jsem vyfotit vítězku. To jsem chtěl v každé kategorii (u starších kluků samozřejmě vítěze, ne vítězku, vole), ale byli tak rychlí, že mám jenom rozmázlýho Fišiho, navíc skoro mimo záběr. U mladších holek byl muj tip na vítěze Lucka. Sice nikoho jinýho z nich nikdy neviděl jet, ale ona na mě působila dobrym dojmem. A, že nejsem tak špatnej tipér se záhy ukázalo. Lucka Stejspalová vyhrála s celkem bezpečným náskokem a jela tak rychle, že ani nestihla zvednout ruce a snad ani nemusela pít toho Panoramixovo sklepmistra.

Pak jsme přišli na řadu my. V týhle kategorii jsem neměl žádnýho favorita na celkový vítězství, zato jsem měl favorita na vítězství v našem týmu. Znám toho kluka fakt dobře. Sice vůbec netrénuje, ale na kole jezdit docela umí. No, nebudu to tady tak trapně vokecávat, věřil jsem sobě. Sice mě poněkud diskvalifikovalo neumění jezdit na tom vehiklu z kopce, ale zase jsem si věřil do kopce a v rovinkách. Ale ještě pořád jsem byl přesvědčenej, že s těma holkama by to byl těžkej závod. Naprosto jsem pokakal start, kam jsem přišel sice asi se sedmiminutovým předstihem, zbyla na mě ale až třetí řada. Cestou k mostu jsem se propadl asi o dalších pět míst a podél potoka se ještě předjíždět nedalo, protože nás bylo tolik, že nebylo kam se zařadit. Ale pořád žádná panika, ještě je do cíle dva tři čtvrtě kola. Nahoru do kopce (tzn. pod billboard) jsem si věřil. To ale vzalo zasvý, protože mě hned na začátku kopce dva soupeři skřípli, já měl blbě přehozeno, nemoh jsem šlápnout a stál jsem namístě. Rozhod jsem se, že se nebudu znova rozjíždět, ale že to zkusim celý vyběhnout. A k mýmu údivu, slavila tahle taktika úspěch. Hned na prvních pěti krocích jsem předběh asi deset lidí, postupně ještě pár dalších a byl jsem nahoře. Teď nastala část závodu, kterou úplně nesnášim. Sjezd kolem zahrádek. Nevysekal jsem se a předjel mě jenom jeden, což bylo oboje pozitivní (dokonce lepší než jsem čekal). Teď se dojelo k areálským kopečkům, které se přejedou a pak už čeká nejlepší část. Celkem dlouhá asfaltová cesta. Tam jsem to po vzoru Honzy Ullricha pěkně časovkářsky nakopnul a předjel jsem kdekoho. Jeden magor mě, ve chvíli, kdy byl předjížděn, natlačil na obrubník, což jsem doprovodil sprškou pánských přirození na jeho adresu. Tim skončilo první kolo a zase se jelo za most, kde jsem toho šulína u řeky předjel a tim pádem jsem od něj měl do konce závodu pokoj. Do kopce jsem předjel asi tři další, čímž jsem už naplnil svůj tip, když jsem se dostal do čela GymSo biking teamu (předjel jsem Milana). A potkal jsem se s mým osudovým soupeřem. Tenhle chlapec mě vždycky ve sjezdu předjel, abych ho já předjel za kopečkama, on mě pak zase v jednom minisjezdu, já jeho na cestě k mostu, on mě na začátku kopce, já jeho ve zbytku kopce, on mě ve sjezdu, atd. Prostě jsme se tam předjížděli navzájem jako kreténi, mezitim na mě dvakrát flusnul, v jednom sjezdu jsme uhejbali důchodcovi, v dalšim zase školce, prostě byla pohoda. V druhý půlce posledního kola jsem se ohlídnul a šestej závodník nikde (já jezdil střídavě na čtvrtý a pátý pozici), kouknu dopředu a třetí taky nikde. Takže jsem se moh soustředit jenom na souboj s tim ufonkem. Na tradičním místě jsem ho dojel, jedno předjetí jsem si odpustil, protože jsem věděl, že za chvíli by mě zase předjel on. Tak jsem si hezky počkal, až nebude žádnej sjezd a pověsil jsem se za něj. A teď jsem přemejšlel, jestli má sílu nebo ne. Jestli teda čekat na spurt, nebo ho předjet hned. Zkusil jsem to hned a vyšlo to. On se za mnou ani nepodíval. Tak jsem dojel čtvrtej a potvrdil svůj tip na nejrychlejšího z GymSo. Hehe.

Pak jeli starší holky (tzv. starý páky), kde jsem ani sekundu nepochyboval, že vyhraje Eva Roudnická. Po půlce prvního kola měla obří náskok, ještě jsem na ní volal: “Zpomal!” Jenže Kristýna Kutilová snad dala doma ségře viagru či kýho výra, ta vstala (jako ta její ségra), Evu dojela a do cíle přivedla peloton na první pozici. Takže tady jsem se se svym tipem o místo seknul. Už celkem slušnou chvíli jsem se procházel po cíli a už jsem začínal bejt nervózní z toho, kde jsou další holky, tak jsem se zeptal, jestli už dojela třetí a prej ne. Ty dvě holky měly prostě massive, massive (to jako masivní) až snad mammoth (to jako mamutí) náskok. Ale z výsledků jsem zjistil jednu věc, co jsem nečekal a udělalo mi to radost. Byl jsem rychlejší na kolo než všechny holky. Mladší i starší. Fakt jsem to nečekal, ale bylo to i s (p)rezervou.

Starší kluci. Tady jsem vypsal kurz na prvenství Radka Fišera 1,05:1. Nakonec se ukázalo, že jsem to přepísk. Mělo to bejt spíš 1,01:1. Už když přijížděl pod billboard, měl náskok půl kopce. Za chvíli jsme viděli dva kluky s dresem Team Bike Březová, jak jedou na ároši vedle sebe. Říkal jsem si: “Ty bláho, Tomsík Radka dojel, uvidíme, co to udělá.” Neudělalo to nic, po chvíli už se Radek ukázal pod billboardem zcela osamocen a ukázalo se, že jeden z těch březováků sice byl sice Tomsík byl, ale ten druhej byl ňákej jouda, kterýho neznám. Fišer se v cíli taky neradoval, tak jel do cíle ještě jednou, to jsem ale nevyfotil, lebo jsem si vypnul foťák. Péťa Mašek (nejenom, že neumí počítat, kdy je konec a kdy půlka dubna) neumí počítat kola. Starší kluci měli jet pět kol. Superpeťan si ale řek, že to je málo a že to chce ňákou challenge. Proto se na ten kopec vyškrábal i pošestý. Nevim, kdo mu pak poradil (nebo co ho osvítilo), že zamířil rovnou do cíle. A přesto se umístil hodně dobře. Jde vidět, že ze šestky pocházej samý zvocelený lidi.

Za nás ještě jezdil jakejsi Kalyho kámoš (to je ten koulař s kalpzubáckou čepicí, jak si můžete přečíst v článku o altetice). Opět potvrdil to, co jsme si o něm myslel už předtim. Celou dobu tam s nikym nemluvil, dojel z nás poslední a po závodě se zeptal: “Můžu se už vzdálit?” A posléze se vzdálil do školy na anglinu a matiku nebo co. Gymplák.

Při vyhlašování se mi zase něco povedlo. Myslel jsem to dobře, ale blbě a ve špatnou chvíli jsem to řek. Poté, co byly vyhlášeny vítězné týmy, si chodili pro ceny nejlepší jednotlivci. A oni dostali takovej votvírací hajzlík s jakoby medailí, přičemž týmy dostaly jenom bonbošku. A já řek, že se to jede na týmy, takže tohle by spíš měly dostat ty týmy. Moh jsem s tim tvrzenim chvíli počkat, protože, jak sama vítězka Lucka v legraci řekla, zkazil jsem jí radost :( . Ale jedna věc mě nakrkla. Všichni vítězové byli z ňákejch prdelí u Sokolova. Stejně trénujou tady u nás v Sokolově, a pak dělaj slávu takovejm vesničkám, kde třeba neexistuje silnice ani telekomunikační kabel (to teď jako nadávám Rychnovu, kdyby to někdo nepostřeh). Při vyhlašování vítěze Fišera (Fi-koho?, Fištěra?) říkal Sobi (Aki, chcete-li), že vyhrál už potřetí za sebou, což Kopačka doprovodil správným tvrzením, že to neni spravedlivý, že on (Kopačka na kapačce) nevyhrál ani jednou.

Po vyhlášení jsme udělali vítěznou jízdu ke gymplu, kde jsme sežrali ceny, udělali pár fotek, došli mi baterky a pak jsme se vypravili na oběd, resp. domů. Nach Hause.

fotky na Déčácích»

Radkovo fotky»