Haikou report

Další den předpověď počasí hlásila deště a větry a všeliký ženění čertů, což mi přišlo vhod, poniváč se mi vůbec nikam nechtělo. Došel jsem si teda pro snídani do sámošky a ponořil jsem se do hlubin internetu, kde jsem si konečně dohnal resty ve čtení ekonomickejch blogů a blogu Dana Hannana. Jsou to většinou tak chytrý zápisky, že na ně po celodenní poznávací túře nemám náladu.

Večer se měla konat jakási krysmes párty ve druhym hostelu tohoto města (kterej tu byl první), tzv. Banana Hostelu, do kterýho jsem nešel bydlet proto, že měl přímo děsný recenze.

Večer přišla Číňanka, se kterou jsem jel z toho letiště (snad jsem to psal) a která si dala anglický jméno Yebu (počkáme, až dozní smích…). A že jde na večeři, tak se ptám, jestli můžu jít s ní. Prej ofkoz, tak jsme vyrazili. Když jsme konečně našli místo, kam mě táhla, ukázalo se, že prej rekonstruujou, a proto neservírujou. Říkám prej, protože jsem žádný rekonstrukční práce neviděl, ale zato jsem tam viděl hosti. No nic.

Přesunuli jsme se jinam. Všechny restaurace v Haikou maj růžový plastový židle. Nevim proč, genius loci zkrátka velí takto. Dali jsme si nějaký prej hainanský jídlo. Já to nepoznám, mně to všechno připadá stejný. Prostě nasekaný zvíře v hrnci s nějakym zelenym. Během večeře se strhnul hotovej uragán, což dělalo z večeření na předzahrádce docela edvenčr. Ale ty slibovaný deště furt nikde.

Číňanka souhlasila, že se mnou pujde na tu party. Vrátili jsme se do hostelu, já jsem se přioblík a vyrazili jsme na zastávku. V ten moment začalo pršet a do pěti minut začalo přímo chcát. A čekejte na zastávce bez jízdních řádů… čekejte deset minut, patnáct a furt nic. Dva taxíky nám vzali přímo před nosem. A čekejte dál a dál… Nakonec jsme nějakýho taxíka chytli. Jak známo, když se něco může pokazit, tak se to pokazí. A proto se mi v tu chvíli restartoval telefon, ve kterym byla informace, kam máme jet. :)

Teda já jsem to věděl celou dobu, že máme jet do Renmin Da Dao, ale Číňanka si to furt chtěla přečíst ve zprávě. A ještě byli nějaký trable s tim, že taxíkař si huhlal ve svym hainanskym dialektu a ona mu úplně nerozuměla nebo tak nějak. Nakonec se všechno povedlo a za 29 yuanů jsme dojeli. Hostel jsme našli celkem rychle.

Na party byli nějaký Němci, Rusky, čínská kopie Elišky (ohne Scheiß), dva labradoři, jídlo a kulečník. Jinak to stálo celkem za nic. I ten punč byl slabej jak čaj. Naštěstí jsme celkem rychle zmizli (asi v půl dvanáctý).

—

Další den jsem se rozhod, že navštívim místní Chrám pěti pánů. Číňanka řekla, že jede taky, tak ok. Chrám byl celkem malej a cena nebyla zrovna nejnižší (20 yuanů), ale chrám s palmama je aspoň originální. A na stěnách měli o tom jednom týpkovi pěkný komixy.

Hainan slouží jako taková čínská Austrálie. Kdo má trable na pevnině, odjede nebo je odjet na Hainan. A tak zatimco byl tenhle typan čtyři roky v exilu, naučil místní domorodce psát, spořit a já nevim, co všechno.

Jinak Číňani někdy tvrdí, že Hainan je čínská Hawaii. Mně osobně to teda nikdy neřekli, ale jinejm cizincům to říkaj. Jak ale správně poznamenal jeden z Němců na vánoční party, Hainan je spíš čínská Kalifornie před 200 lety. A já dodávám, že ještě s čínskym způsobem života.

Jinak teda Hainan je název ostrova a název provincie, Haikou je hlavní město.

Po návštěvě chrámu jsme se odebrali do hostelu, kde jsem si dal dvojitou porci jiaozi a tim skončil den.

—

Na poslední den jsem opět naplánoval pláž. Ale že tentokrát vyrazim dřív. To se lehko řeklo, ale hůř udělalo. Nechtěl jsem totiž zase jet na kole, protože potýkat se s čínskou dopravou je na mě moc velký sousto.

A tak že prej pojedu autobusem. Na autobus jsem čekal asi půl hodiny a další zhruba hodinu nebo jak dlouho ten autobus jel. Měl jsem si vzít taxíka nebo místní rikšu.

Dorazil jsem na prosluněnou pláž, kde ale dost foukal vítr. Díky tomu byly celkem vlny, ve kterejch se dala zažít nějaká legrace. Navíc ve vodě kromě mě nikdo nebyl, takže jsem zas byl za totálního exota.

Tak po deseti minutách mi ale ve vodě byla dost kosa, tak jsem se musel jít zahřát na pláž. Zatimco jsem fotil přírodu na pláži, seskakoval jsem z jakýhosi mola a skočil jsem přímo na budrák, kterej mi poškrábal chodidlo. Pět dní před maratónem…

Podruhý jsem ve vodě vydržel ještě kratší chvilku. Tak jsem si sbalil svoje saky paky a prošel se po pláži.

Zrovna, když jsem šel na zastávku, projel kolem mě autobus. Další jel zas až někdy za celou věčnost. Pfff. Než jsem dorazil na hostel, udělala se venku docela zima.

Večer jsem si zas dal dvojitou porci jiaozi v hostelu a pivo. :)

—

Myslel jsem, že poslední den cestou na letiště už se nic nestane, ale to byla chyba lávky.

Ráno přišla Yebu, že mě chce vzít na nějakou delicious snídani. Ok, ale já ještě neměl sbalíno. Tak jsem naházel věci do báglu, a že teda jdem. Odmít jsem jet někam do oldtownu, že bych nestih letadlo. Tak jsme šli do kavárny za rohem. Teda jeli jsme taxíkem asi 500 metrů, LOL.

Kavárna byla dobrá, škoda, že jsem jí neznal dřív. Chodil bych sem den co den. Bylo to asi po tejdnu, co jsem pil kafe. Hrůza. Snídani tu dělali vynikající.

Na letiště jsem se zase nechal odvézt hostelem, cesta na letiště je o 5 yuanů levnější než z letiště. To by mě zajímalo proč.

Cestou jsem si všim kamer na každý křižovatce, který snímaj auta zezadu. Za celou cestu jsem nepřišel na účel těch kamer. Jedině že by hlídaly, jestli někdo nejezdí na červenou. Ale to se mi zdá jako dost divnej důvod.

Taky jsem viděl pouliční světla na solární a větrnej pohon najednou. Vyfoceno. A těsně před letištěm jsme na silnici potkali stádo krav.

Ani to ještě nebylo všecko.

Na letišti změnili gate našeho letadla, což se neobtěžovali oznámit jinak než nějakou cedulí v čínštině u našeho gejtu. Debilové. Byl jsem nasranej jak lev. Ještě že jsem si toho všim a vyprokoval jsem jednu Číňanku, aby se na to podívala (moc se k tomu neměla).

Do letadla jsme nastupovali uprostřed letištní plochy po schůdkách. Epic.

A teď už je to asi tak všecko.