Vím. Vím, že v posledních měsících jsem de facto přestal být blogerem. Nepsal jsem. Jedna věc je, že už si dlouho sám říkám, že bych měl být vtipnější, druhá věc je, že nemám městu a světu co sdělit. Nebo aspoň mám ten pocit.

Na konci srpna jsem byl na triatlonu v Chebu, posledním v letošní sezóně. Ten závod jako by byl podobenstvím letošního léta. Měl jsem natrénováno asi nejlíp v životě. Plavání ani cyklistika se mi moc nepovedly, ale nebyl to zase žádný výbuch. Nastoupil jsem do běhu a vyrazil jsem. A najednou jako z čistého nebe mě potkala jakási nesnáz a nemohl jsem se nadechnout.

Nohy jsem měl v pořádku, tepovku jakbysmet a sil jsem měl pořád ještě dost. Ale každý nádech mě neuvěřitelně bolel. Odtud je i tato fotka. Takovou fyzickou bolest jsem nezažil snad nikdy v životě. Nevím, co se stalo (křeč v bránici — jde to vůbec?), nevím, jak jsem se o to přičinil, a nevím, co jsem měl udělat jinak. Vím, že jsem měl na to, abych to zvládl lépe, ale zkrátka jsem nemohl. Bez dechu se špatně běží. Samozřejmě jsem se pokoušel něco s tím vymyslet. Ale ať už jsem zkoušel cokoliv, nic nepomohlo.

A stejně tak dopadlo moje léto. V nestřeženém okamžiku jako bych dostal křeč a nemohl se nadechnout. Nevím, co se stalo, nevím, jak jsem se o to přičinil, a nevím, co jsem měl udělat jinak. Vím, že jsem měl na to, abych to zvládl lépe, ale zkrátka jsem nemohl. Bez dechu se špatně žije (a bloguje). Samozřejmě jsem se pokoušel něco s tím vymyslet. Ale ať už jsem zkoušel cokoliv, nic nepomohlo.

Ten závod skončil na cílové čáře, kam jsem v bolestech nakonec doběhl v ne úplně špatném čase. Zatím nevím, kde skončí tohle, ale mám pocit, že do té doby nic blogerského nevyplodím. Za to se laskavým čtenářům omlouvám — pokud mi ještě nějací zbyli.

Nikdy jsem nepsal do šuplíku, až letos. Až budu mít pocit, že to budu umět přepsat do podoby vhodné pro blog, dočkáte/dočkáme se.

Tak se zatím mějte hezky, smějte se, zpívejte, pijte a tančete… :)