Pan Lups byl vrabec. Jeho žena se jmenovala paní Lupsová. Protože podle jména se řídí ženy po svých mužích.
Bylo jaro a paní Lupsová seděla na svých vejcích. Pan Lups přivlekl jídlo. Teď seděl na kraji hnízda a mžoural do slunce.
Lidé vždy říkají, že jsou vrabci drzí a hašteřivý, pomyslela si paní Lupsová, čímž samozřejmě myslí pouze samečky. Vůbec to u svého muže nemohu najít. Pravý vrabčí manžel to tedy ještě není, ale to přijde. Pan Lups se začínal nudit.
„Taky se chci někdy posadit na vejce.“ „Ne,“ řekla paní Lupsová – ne z umíněnosti, čistě z pedagogického citu. „Píp!“ řekl pan Lups pobouřeně, „jsou to i má vejce.“
„Ne,“ řekla paní Lupsová – opět pouze z pedagogického citu.
Pan Lups máchl rozčileně křídly. „Mám právo sednout si na ty vejce, jsem otec!“ křičel.
„Nemáchej tak křídly,“ řekla paní Lupsová, „je to nevhodné, minimálně tady v hnízdě. Kromě toho mě to znervózňuje. Vy muži musíte hned mlátit křídly. Vezmi si příklad ze mě. Já jsem pořád v klidu. Bez pochyby jsou to tvoje vejce. Ale jsou více moje než tvoje. To jsem právě řekla. Mysli na to, že ses oženil!“
„Na to myslím neustále,“ řekl pan Lups. „Ale předtím jsi to řekla jinak. Nemá to logiku.“
„Neobtěžuj mě se svojí logikou,“ řekla paní Lupsová, „jsme ve sňatku manželském, ne logickém.“
„Tak,“ vzdechl pan Lups a klapal arogantně zobákem.
„Nezdá se ti to snad?????“
Pan Lups přestal klapat.
„Ano, ano, má lásko,“ řekl.
Jak se dělá, myslela si paní Lupsová.
„Půjdu teď do klubu,“ řekl pan Lups a čistil si křídla.
„Mohl by sis taky někdy sednout na vejce,“ řekla paní Lupsová vyčítavě, „sedím na nich celé dopoledne. Myslíš, že je to zábava? Mimochodem, jsou to tvoje vejce.“
Pan Lups si myslel, že musí přestat svítit slunce. Ale svítilo dál.
„Mně stojí zobák v klidu!“ křičel.
„Právě jsem chtěl sedět na vejcích, to byly tvoje. Teď chci jít do klubu a jsou moje. Čí tedy konečně jsou?!“
„Nekřič tak,“ řekla paní Luspová, „samozřejmě to jsou tvá vejce. Vždyť už jsem to předtím řekla.“
„Panu Lupsovi se udělalo šoufl.
„Mýlíš se,“ řekl malátně.
„Ženy se nikdy nemýlí,“ řekla paní Luspová.
„Ano, ano, má lásko,“ řekl pan Lups a sedl si na vejce, která nebyla, a přece byla jeho.
„Muži jsou tak málo ohleduplní,“ řekla paní Lupsová přívětivou výtkou, „ty jsi ve svém srdci totiž také málo pocítil ženskou ruku.“
„Ale jo.“ řekl pan Lups a koukl se na pařáty své chotě.
Paní Lupsová soustředěně poslouchala vejce.
„Jedno už pípá,“ řekla šťastně.
„Tak to bude holka,“ řekl pan Lups.
Paní Luspová se na svého chotě zostra podívala.
„Bez pochyby,“ řekla, „bude to holka. Inteligence se probouzí první.“
„Pan Lups se velice rozčilil, seděl na vejcích a dumal.
„Ale to první, které vyleze, bude kluk!“ řekl stroze.
Paní Lupsová zůstala zcela v klidu.
„To, které první pípá, přijde také první na svět,“ řekla, „takže to bude holka. Ostatně, pusť mě na vejce! Bude to kritické. Tomu rozumí lépe ženy. Mimoto jsou to moje vejce.“
„Ano, ano, má lásko,“ řekl pan Lups.
Po krátké době vylezlo první z vejce.
Byl to kluk.
Pan Lups se načepýřil a škodolibě cvrlikal.
„Vidíš,“ řekla paní Lupsová, „hned jsem ti to říkala. Bude to kluk. Ale vy musíte všechno vědět líp.“
Pan Lups si otevřel zobák tak široko jako ještě nikdy. Větší rozevření bylo anatomicky nemyslitelné. Ale nedostal ze sebe žádný zvuk.
Tak zobák sklapl.
Definitivně.
Teď už je úplně vyvinut, bude to šťastné manželství, pomyslela si paní Lupsová a pomohla ostatním dětem opatrně ze skořápky. „Nyní musíš do klubu, milý mužíčku,“ švitořila, „musíš se trochu rozptýlit. Prosila jsem tě o to už takovou dobu. Na zpáteční cestě s sebou vezmeš jídlo.“
„Ano, ano, má lásko,“ řekl pan Lups.
————-
Pan Lups měl v klubu řeč.
„Jsme muži! Skutky musíme vidět, skutky!!“ křičel a gestikuloval křídly.
————-
Paní Lupsová krmila své malé v hnízdě.
„Jeho jméno budete nosit, všichni se budete jmenovat Lups,“ pípla láskyplně.
Protože podle jména se řídí ženy po svých mužích.