Článek navazuje na čtvrteční díl.

V práci jsem se zase měl hlásit krátce před desátou. Těsně před usnutím jsem si ale uvědomil, že jsem zapomněl na domácí úkol z předmětu 1BP260 Banking and Financial System. Úkol se má odevzdávat do pátku, takže zbejvalo než ráno zasednout a psát.

Úkol vypadá tak, že na webu si vyhledáte článek (měl by se pokud možno nějak vztahovat k předmětu) a ten okomentujete. Komentář musí bejt anglicky, protože slečna přednášející je Turkyně a česky ani neumí 🙂 . Už ani nevim, o čem byl ten článek, ale komentář jsem zasvětil nadávání na EU. :mrgreen:

Jenže během psaní článku mi volal šéf. Tentokrát jsem si toho všim a dokonce jsem mu to zved. A povídal, že mám zajistit opraváře na zmrzlinářskej stroj. Asi si říkáte: Jakej zmrzlinářskej stroj? Cože? To máte tak. Alex ve svém stánku prostě prodává zmrzlinu. Na veletrhu v Mnichově jich prodal dva tisíce. Ale stroj mu v Praze nefungoval. Pokoušel se ho sám opravit, leč bez výsledku. Takže mi teď volal, abych zajistil opraváře.

Hromskej svět! Zrovna když musim psát ten cement do školy, to bych do toho kop! A sháněl jsem opraváře. Komentář jsem sepsal a odeslal, opraváře zajistil a do práce jsem přijel včas. (Nemožné ihned, zázraky na počkání 😉 )

Dnes přijeli na veletrh normální lidi, co jezděj na motorce. Za ceny už mě nikdo nebuzeroval a začali jsme taky něco prodávat. Pak přijel opravář, tak jsem pro něj musel na parkoviště a pak tlumočit. Zjistil, že ten krám na místě neopraví a jel domů. Nechtěl za to ani žádnou vejplatu, ale Alex mu stejně vnutil pětistovku.

No a já prodával dál. Pojednou jsem si všiml, že se mi roztrhly kalhoty. Co vám budu povídat, na levym stehně byl šlic jak kráva. Nový kalhoty z dovozu! Mě snad vomejou…

A on u kanónu stál a pořád ládo, ládo… Prodával jsem a lidi se mě ptali a já nic nevěděl. Bez jediný pauzy jsem odloužil celou šichtu až do devíti večer. Nohy bolely jak cyp, ale oproti rosenheimský anabázi to bylo šolíchání.

Naproti ve stánku prodávaly celý den nějaký blondýnky v oranžovejch tričkách.

Nevim už, jestli to bylo dneska nebo včera, ale přišli tam dva holobrádci zhruba mýho věku a vystupovali jako ubercool podnikatelé s motorkářskou výstrojí a výzbrojí. Otravovali mě i Alexe asi hodinu, vyskládali si do komínku asi sto věcí a pak si nic nekoupili, odešli a už o nich nikdy nikdo neslyšel.

Další do sbírky exotů byl chlap, kterýmu bylo nejmíň 35, i když se to snažil všemožně maskovat, kterej přišel a držel se za ruku s maximálně šestnáctkou, i když i ona se to snažila všemožně maskovat. Ale moje zkušený oko je prohlídlo.

Úplně ke konci pak přišla blondýna světlá jak světlá vejška vozu (haha, motovtip :mrgreen: ) a s ní typan černej jak bota. Zeptal jsem se, jaké je jejich přání. Ona se mě na něco zeptala, já odpověděl a ona to začala tlumočit do španělštiny. Mezi řečí řekla, že to je její manžel 🙂 . Armin se ptal, co říkaj, tak jsem mu s výrazem dobrého vojáka Schwejka řekl, že nemám ponětí, poniváč se vedou řeči ve španělštině. Což jsem poznal dle slova pequeño.

Večer už jsem měl žízeň, tak jsem si skočil pro pití. Dones jsem si pivo 🙂 . Marcus, ten byl odvedle, to s úsměvem komentoval: “You drink alcohol during… Du trinkst Alkohol während der Arbeit?”

A pak to začlo. Kromě tohoto svého piva jsem vypil ještě další tři a všechny je zaplatil Alex. Domů jsem dorazil krátce před desátou unaven a lehce opit. Sotva jsem dosedl, ozval se někdo, kdo jsem myslel, že se na mě vykašlal.

Že prej jdou do Blanice. Dostal jsem to befelem, že tam musim taky. Teda řeknu vám, že bejt to kdokoliv jinej než čtenářka mýho blogu, navíc původem z turkmenské metropole Brno, zalomil bych to a šel bych spát. Ale tomuhle nešlo vzdorovat, a tak jsem poslušně naklusal.

Sedl jsem si na židli, a protože tam nechodí žádná servírka, nemoh jsem si ani nic objednat, protože jsem nebyl schopen dojít k baru 🙂 . Na židlích vedle mě seděly tři sestry. Blondýna, zrzka a černovláska. Každá docela jiná. Všechny tři kočky. By mě zajímalo, čim je doma krmili, protože to ani snad neni možný.

– Na čem pracujete, doktore Čechove?
– Píši Dvě sestry.
– A není to málo, Antone Pavloviči?

zvuk »

Protože jsem byl neoholen, unaven a lehce připitý, ani mi moc nešlo předstírat inteligenci, jako se o to občas pokouším tady na blogu. Zkrátka jsem měl pocit, že jsem se projevil jako absolutní křupan. Zatim jsem nenašel dost odvahy, abych si tento pocit ověřil. Navíc jsem ještě vyřkl a hájil svůj názor na film Sin City… a byl oheň na střeše!

Všechny tři na mě udělaly dojem. Největší dojem ale udělaly zrzčiny montérky. Nevim, jestli je to teď v Brně nějaká móda, nosit oblečení dělnickejch profesí. Jestli jo, tak abych to rozšířil do matky všech měst, začnu chodit v kuchařskym 🙂

Setkání popsané z druhé strany zrzkou Ivou najdete přímo zde.

Seděl jsem tam asi od jedenácti do jedný. Za tu dobu jsem dočista vystřízlivěl. A pak se šlo domů. Cestou domů se… jak bych to… no asi nějakej časoprostorovej paradox nebo co. Ale aspoň jsem spal do rána jako dudek… Byl to příjemně strávenej večer po šichtě.

Dneska jsem byl na veletrhu od 9:45 do 21:00.