Euroskeptici čelí v europarlamentu 90% přesile

Při posledním plenárním zasedání Evropského parlamentu jsme opět měli možnost otestovat, kolik je v europarlamentu euroskeptiků. Na plénum totiž dorazilo nové nařízení, které Evropská komise vyplodila už v roce 2013.

Je to jeden z těch vzácných případů, kdy má Rada ministrů připomínky k textu, který schválil Evropský parlament, a tak se nová regulace neschválí v prvním čtení. V prvním čtení se schválí 85 % toho, co Komise do Parlamentu a Rady pošle, nejčastěji tak, že v Radě je to považováno za bezrozporné a směrnici nebo nařízení tak schválí jakákoliv (rezortně nepříslušná!) Rada.

Tentokrát ale Rada poslala Parlamentu svoje připomínky. Pokud se stane toto, Parlament ve většině případů pouze přijme text schválený Radou – a to bez hlasování. Říká se tomu “early second reading” a projde tak dalších 8 % směrnic a nařízení. Continue reading “Euroskeptici čelí v europarlamentu 90% přesile”

Čína II: Hangzhou

Po půl roce nadešel ideální čas na další zápis z mojí cesty do Číny v létě 2014. V minulém díle jste viděli Šanghaj, konkrétně chrám Jing’an a čtvrť Pudong. Dnes se spolu již podruhé podíváme do města Hangzhou.

Abysme nemuseli absolvovat stejný martýrium s lístkama na vlak jako v Pekingu, nabídnul se Čočík, že nám koupí lístky u okýnka ve městě. Už jsem to nejspíš někde popisoval, ale pro jistotu ještě jednou: V Číně si totiž můžete lístky na vlak koupit nejenom na nádraží ? kde se stojí kilometrová fronta ? ale taky u okýnek rozmístěných různě po městě, kde vůbec žádná fronta neni. Asi se, tak jako já, divíte, v čem je háček. Lístek u okýnka mimo nádraží stojí prej o pět yuanů víc, tj. v dnešnim kursu asi o dvacku. Někomu se to teda možná vyplatí, ale na dovolený fakt nemám dost času na to, abych ztratil hodinu života kvůli dvacetikoruně. (Tim spíš, když nám tuhle cestu z vrozené měkkosrdcatosti zaplatil Čočík.)

Od dob, co jsem v Hanzhou nebyl, v něm postavili metro. Který je vevnitř takhle barevný:


Continue reading “Čína II: Hangzhou”

F. A. Hayek o evropské integraci

Když jsem se připravoval na svoji přednášku o Evropské unii do Paralelní polis, přečetl jsem si znovu kapitolu Mezinárodní řád a jeho možnosti z legendární knihy Cesta do otroctví od F. A. Hayeka.

Cyklus, v jehož rámci jsem vystupoval, se totiž jmenuje Rakušáci v Paralelní polis. Jelikož téma Evropské unie s rakouskými ekonomy nijak přímo nesouvisí a je možné z rakouských pozic – po mém soudu mylně – evropskou integraci obhajovat, posloužilo mi to jako záminka, abych krátce promluvil o Hayekovi a jeho názoru na EU.

Knihu jsem četl kdysi v prvním nebo druhém ročníku svého studia na VŠE a přestože jsem si nepamatoval Hayekovu pozici úplně přesně, pamatoval jsem si ji lépe než nejznámější český Hayekův karikaturista Tomáš Ježek, který se nechal slyšet:

Pravicovou politiku podle Ježka zrazuje i Strana svobodných občanů a její předseda, europoslanec Petr Mach. “Dal se do protievropských proudů, což je naprostá zrada pravicových myšlenek, protože Evropská unie je společný trh. Proti Evropské unii znamená proti společnému trhu, proti společným penězům,” poznamenal Ježek. Trh podle něj nemůže fungovat bez vynucování práva a právě EU tuto roli přebírá.

Co ale říká Hayek, jehož názor na vztah práva a ekonomie Ježek údajně plně sdílí? Continue reading “F. A. Hayek o evropské integraci”

Chce Pánek, aby muslimové v ČR sekali ruce?

Samozřejmě, že NE. Nechci v České republice sekání rukou, kamenování, nerovnost žen, zneužívání dětí nebo vydírání. A udělám všechno proto, aby u nás nic takového nikdy nebylo legální.

Před časem jsem napsal filosofický článek (později doplněný), o tom, jaká by měla být právní pravidla otevřené společnosti (kterou bezesporu chceme být). Novou vlnu zájmu o tento článek zvednul Radek Adamec, zhrzený bývalý člen Svobodných, nyní aktivista pochybných politických skupin.  Celá relevantní pasáž zní:

“Pokud si muslimové chtějí místo našeho občanského zákoníku uspořádat svoje soukromé vztahy podle práva šaría, proč by nám to mělo vadit? Proč by nám mělo vadit, že katolíci si uspořádávají soukromé vztahy podle svých tradic, a proč by nám mělo vadit, že libertariáni si budou chtít uspořádat svoje soukromé vztahy podle libertariánského práva a ne podle občanského zákoníku nebo zákoníku práce?

Jediné, na čem samozřejmě musíme trvat, je souzení všech, nad nimiž má český stát jurisdikci, podle českého trestního práva. Ale trestní a občanské právo jsou dvě úplně jiné věci. Continue reading “Chce Pánek, aby muslimové v ČR sekali ruce?”

Stát není dům

Srovnávat stát s domem, je tak neuvěřitelně sebepopírající argument, až člověk žasne.

Velmi zajímavě se s problémem vyrovnal Urza, ale mě napadá doplňující argumentace. Urza píše, že nedává smysl říct:

“Do domu si můžu pozvat kohokoliv, koho chci.” A ZÁROVEŇ říkat “Do domu si nemůžu pozvat kohohokoliv, koho chci, pokud mi vláda zakáže, aby vůbec k tomu domu přišel.”

To v tom nikdo nevidí evidentní rozpor?

Vláda může na veřejných místech (např. na úřadech) zakázat kouření. Kdekdo včetně libertariánů s tím souhlasí. Může vláda zakázat kouření v soukromých restauracích? U mě doma?! Z jakého titulu?

Nebo teda dům není jako stát? To jsem z toho jelen.

Rozdíl mezi státem a domem je tak obrovský, že vlastně ani nevidím, v čem se podobají. Dům obývá několik málo členů domácnosti a je málo rozlehlý. Je tedy snadné mu vládnout – a podle naturelu přítomných buď konsensuálně, tyransky, nebo třeba i většinovým hlasováním.

Ve státě bydlí milióny obyvatel a je tak velký, že vláda nemůže mít oči všude. Preference obyvatel se dají s velkými potížemi agregovat (spíše nedají), ale rozhodně nelze tvrdit, že pravidla fungování státu a pravidla fungování domácnosti jsou totožná.

U mě doma např. nikdo nesmí jíst chleba se škvarkama, protože je to (podle mě) hnus. Jak byste se ale asi cítili, kdybych vám to zakázal na celém území státu?

Bonus pro nadšené ancap čtenáře: Může si spousta vlastníků domů odsouhlasit, že kolem svého condominia postaví zeď (a Mexičani ji zaplatí) a většinovým hlasováním se bude rozhodovat, kdo smí projít bránou. Ano, zajisté to podle liberálů smí. Ale bylo by to veselé místo k životu? To asi sotva. A stát by měl být veselé místo k životu.

Schengen 2016: Nejhorší z obou světů

Schengen byl prodán veřejnosti jako úžasná věc: Nebudete muset na hranicích ukazovat pasy.

Bezpochyby dobrá věc. Urychlilo to průjezd hranicemi, což je třeba pro lidi, kteří přes hranici jezdí denně do práce, významná úspora. Navíc odpadnul opruz s tím, když si někdo doma zapomněl pas (nebo ho chytře ztratil).

Nikdy jsem neviděl, že by policisté zneužívali tuto svoji moc a někoho jenom tak z dlouho chvíle posílali domů, tak jako to s oblibou dělají imigrační úředníci v USA. Nicméně nepochybuji, že i takové případy se vyskytly. I toto se tedy Schengenem odstranilo.

Toto bylo všechno, co nám k tomu řekli. A lid jásal, veselil se a tančil na náměstích. Continue reading “Schengen 2016: Nejhorší z obou světů”

Proč muslimové neprotestují proti islamistům? WTF?

František Matějka dnes ráno napsal na své FB fan page tento status:


(zdroj)

Podobnou otázku už jsem viděl několikrát. Nedávno ji např. na Twitteru položil @volven:

Continue reading “Proč muslimové neprotestují proti islamistům? WTF?”

Čína II: Šanghaj II

Na začátku druhého dne v Šanghaji jsme měli na programu místo, které laskavý čtenář zná už z mojí knižní prvotiny, popř. z tohoto blogového zápisku. Šli jsme po nanjingské ulici pěšky k chrámu Jing’an. Cestou jsme se ale stavili na kafíčko a dezertíky a pak nás ještě Čočík pozval na západní zmrzlinu.

Chrám klidu a pohody, kterému my čínštináři prostě nemůžeme říct jinak než 静安寺 /jing’an si/. Ten apostrof se tam píše, abyste věděli, že ty slabiky jsou rozdělený zrovna takhle a ne třeba jin’gan. Stejně tak se píše Xi’an, abyste to nevyslovovali jako jednu slabiku. Ale třeba Beijing se nemusí psát Bei’jing, protože žádný jiný slabiky – beij’ing – z toho složit nejdou. Ale to jste věděli. Continue reading “Čína II: Šanghaj II”

Čína II: Šanghaj I

V minulém díle jste viděli: Cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď a následnou cestu vlakem do Šanghaje. Mezi díly je sice trochu delší pauza, ale říkal jsem si, že bych to měl před dalšími cestami už konečně dopsat. Tak snad to nějak stihnu. Endžojte.

A tak jsme přijeli do největšího města na světě – do zmodernizované Šanghaje. Vlak přijel dost večer a pak jsme absolvovali ještě pěkně dlouhou cestu metrem prakticky z konečný stanice až na Lidový náměstí. Suverénně jsem zamířil do hostelu, kde jsem pobejval před čtyřma rokama.

Jenže ty kujóni maj nově tři pobočky a já jsem se omylem ubytoval v pobočce, co se sice jmenovala Lidový náměstí, ale od Lidovýho náměstí byla dál než tahle pobočka, do který jsem zamířil. No tak jsme museli přes ceeeelý to náměstí někdy o půlnoci zase šmrdolit s kuframa.

Naše pobočka hostelu byla sice horší než ta, kde jsem byl před čtyřma rokama, ale furt dobrá. Nicméně u vchodu to strašně smrdělo a vypadalo to nevábně. To nebyl zrovna dobrej první dojem. Pokoj taky byl horší než v tý druhý pobočce, ale co se dalo dělat, že jo. Šanghaj je pěkný město, tak nemá smysl se zatěžovat nářkama na hostel. Continue reading “Čína II: Šanghaj I”