Vzpomínky
Kategorie: Uncategorized
Byl podzimní večer. Všechno bylo úplně nové. Cesta do školy. Ubytování. Jídlo. Nerozuměl jsem jejich vtipům. Lépe řečeno, nerozuměl jsem jim vůbec. Nevěděl jsem co dělat. U jídla jsem napodoboval ostatní. Byl jsem radši, když se mě nikdo na nic neptal, přestože jsem věděl, že to pak bude horší. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Pochybností. Nejistot. Raději jsem šel brzo spát. Už další den ráno měl totiž nadejít můj první den na Maxu Regerovi, jak se té škole po jejich říká.
Je to přesně rok, co jsem v odpoledních hodinách na dlouhou dobu naposledy zahlédl sokolovské gymnázium a jeho žáky. Pak už jsem se vydal do jámy lvové. Moje jazykové znalosti byly dostatečné na to, abych si koupil pivo, ale naprosto nevyhovující, co se plynulého projevu (např. výuky týče). Při prvních hovorech H o tom, kde budu ubytován jsem se až moc soustředil na svou nervozitu — nejradši bych prchl a nikdy víc se nevrátil —, než abych byl schopen nějak důkladně vstřebávat to, co mi je říkáno.
Ani nevím, jak jsem ten první půlden na internátu probendil. Večer přišel soused a řekl mi několik teplých slov. Třeba, že nemá tušení, jestli nás ráno někdo bude budit a že si mám raději nařídit budík na Handym. I učinil jsem tak, nebo viděl jsem, že to bylo dobré.
Ten pocit, co jsem měl druhý den ráno po zazvonění budíku byl úplně ten nejhorší pocit, co mě za celý ten rok potkal. To byl pocit naprosté prázdnoty a totálního zoufalství. V tu chvíli se mi hlavou nehonily tisíce myšlenek; pouze jediná zářila na všechny strany — co tu budu celý ten rok dělat?
A protože jsem neměl čas na to, abych zde řešil takovéto filozofické problémy typu „proč slepice jí, pije, ale nečůrá?“, odešel jsem na snídani. Můj prozíravý nápad, že si nebudu brát nic s sebou, protože mezi snídaní a školou určitě stihnu zajít zpátky, se nakonec nejevil tak prozíravým jako zpočátku. Kastl, tedy naši část internátu, někdo zavřel a já neměl klíče. Tak jsem se vrátil do školy a nevěděl jsem, kam mám jít.
Již včera mi bylo řečeno, že mám jít do 10a (jo, hoši — no dobrá, děvčata taky —, tady to není žádná 10.A, ale 10a), avšak nikdo neuvedl, kde tuto třídu hledat. Napadl mě zoufalý nápad. Zkusit místo, kde byla 10a vloni. Nápad je to na české poměry vskutku prvotřídně blbý, ale zde fungoval. 10a je každý rok na místě pro 10a. Protože už bylo před zvoněním, zbylo na mě krásné místo v krásné první lavici. Po chvilce si ke mně sedl Luki, ale poté, co přišel Fips, přesedl si k němu a já zase zůstal sedět sám.
To už jsem se ale dostal někam, kde jsem nechtěl být. Vyprávět o celém tom školním roce budu někdy jindy. Dnes jsem chtěl pouze vylíčit dojemnou vzpomínku na jedny z nejpodivnějších a s odstupem času přece nejhezčích dní v mém životě. Např. si pamatuju, že celý ten první týden byl pro mě jednoznačně nejdelším týdnem mého života. Kam se hrabe první týden tábora po první třídě, tohle bylo něco. Ale ty situace jsou nesrovnatelné. Na táboře mi chyběla rodina, tady mi chybělo snad všechno.
Je skutečně zajímavé, jaké věci — dokonce bych řekl blbiny — člověku zůstanou navždy zaryté v srdci, a přestože si je vůbec neuvědomuje, když je nemá, silně se mu po nich zasteskne. Např. po Milanově nevinné poznámce o zpívající zmrzlině před bazénem mě až mrazilo v zádech při vzpomínce na to, jak rád jsem ji jídával.
Mám toho ještě tolik, co bych chtěl říct. Ale radši fakt až příště. A proč jsem to vůbec psal? Protože dnes je první den, kdy jdou malá bavořátka do školy. Dnes začíná tamější školní rok. Je to tedy přesně rok.
Komentáře
Komentáře (4) k článku “Vzpomínky”
Neboj se přidat komentář...
jo a jestli chceš mít u komentáře svůj obrázek, pořiď si gravatar!



Vostrý..
Pěkná nostalgie.
moc fajn… oko nezůstalo suché.. fakt
jj, pěkně přihřátý..