Do Xiamenu jsem přiletěl v půl třetí. Protože jsem se v Haikou nestih oholit, rozhod jsem se vyzkoušet život Toma Hankse z filmu Terminál a pokusil se oholit na mezinárodním letišti v Xiamenu. Vzhledem k tomu, že na letištích teče jenom studená voda, to nebylo úplně ono, ale lepší než drátem do voka, jak se říká.

Měl jsem naplánovaný bydlení u hostitelky Olivie (čínskym jménem Shidan Luová). Ve zprávě mi popsala způsob, jak se dostanu z letiště autobusama, ale cestování čínskym autobusem nesnášim (a že mám proč, se potvrdilo v Hangzhou) a to ani nemusim takový bágly. A navíc nejsem závistivá socka, jak říká pan Mgr. profesionál, takže jsem si vzal taxíka, viď.

Před letištěm ale byla fronta na taxíky dlouhá jak cyp. Všechno to řídil regulovčík, takže fronta postupovala spořádaně a rychle — to jsem čuměl, ty kokos. Podle instrukcí hostitelky, která byla v práci až do večera, jsem se ozval jejímu kamarádovi Leonovi, kterej mě měl vyzvednout u univerzity. Že prej se tam sejdem v 16:10 a že má klobouk a kníra. Říkal jsem si, že Číňan v klóbrcu a s knírem musí teda mít fakt pecku a napjatě jsem očekával.

Ukázalo se, že Leon neni Číňan, ale Zélanďák. Zatimco jsem na něj čekal, prošlo kolem mě za těch 10 minut víc bělochů, než kolik jsem jich viděl za poslední čtyři měsíce dohromady. Xiamen je populární destinace pro studenty čínštiny z celýho světa, jak se ukázalo.

Odešli jsme do Leonovo bejváku přesně na druhý straně kampusu. Jeho bydlo se mi zamlouvalo. Až na ten tureckej záchod a na to, že nemá topení. Dopsal jsem report z Haikou a čekali jsme na Jean (Číňanka), se kterou jsme pak šli běhat. Nakonec se dostavila i Olivia.

Uběhli jsme prej 12 km, což mně osobně přišlo nějak moc, ale co nadělám. Zatimco jsme běhali, sledovala Olivia nějakej naprosto úchylnej francouzskej film. Přizvala si ke sledování Francouzku Ashleen. Jestli vám nepřipadá Ashleen jako francouzský jméno, tak se nedivte. Její táta je Ir a Ashleen pochází z ostrova jménem Martinique — to je takovej ostrov na stejnym místě jako Kuba, jenom asi stokrát lepší.

Dokoukali jsme velmi francouzskou komedii, který jsem naštěstí nerozuměl ani slovo, a odebrali jsme se k Olivii domů, kde jsem se konečně “ubytoval”, osprchoval a vyrazili jsme do baru U Heleny, aneb Helen’s. Bar (spíš restaurace) U Heleny vypadala skoro jako evropský restaurace, dokonce točili pivo do půllitrů! A bylo tam víc bílejch ksichtů než žluťáků. Na zdi byl objeven nápis “Život je krásný. -Evča”, ale o tom až potom.

Dal jsem si tu špagety. Až na to, že jim chyběla sůl, což jsem promptně napravil, to bylo ok. Konečně nějaký normální jídlo. 🙂

Cestou domů se k nám přidal ještě nějakej Australan a koupil nějaký plechovkový pivo — nejsem žádnej pivní fajnšmekr, ale odpornější pivo jsem ještě nikdy nepil.

Ukázalo se, že u Olivie doma je mráz jak v psírně, takže jsem radši rychle usnul.