X-terra HawaiiBajkeři, bajkerky a bajkerčata, triatloňáci, triatloňačky a triatloňáčata, včera se konal již pátý ročník hostivařské xterry. Já se zúčastnil podruhé v řadě. V loňském roce jsem vyhrál dvě ceny, jež jsem sám vymyslel i udělil. Byly to cena pro největší nemehlo a cena pro nejlepšího závodníka v kategorii bez schopnosti ovládat horské kolo. (Loňská reportáž zde)

Sliboval jsem si, že si to během roku natrénuju a pak všem ukážu záda… ale to se nějak nepovedlo 😎 . Na trať jsem se dostal až předevčírem. Kája Polívková tam zrovna klestila trasu.

Přestože (nebo protože?) vím, že vás to vůbec nezajímá, popíšu vám nyní všechny obtíže, které mému startu předcházely.

Předně jsem se musel dostat do Prahy. To za normálních okolností není nic složitého. Jenomže normální okolnosti nepočítají s tím, že krajská rada jsou hovada non plus ultra, co se rozhodla pokládat v Horách novou silnici. Takže cesta do Varů autobusem mi trvala dvě hodiny. Tento traťový rekord sotva někdo překoná. To nejde překonat ani chůzí. No takže mi logicky ujel autobus v 11. Málem mi ujel i ten ve 12, ale provedl jsem záchrannou akci, letušačku uprosil, aby mě za nekřesťanských 97 Kč vzala s sebou a jelo se. V autobuse mimochodem nešla wifi.

Vzhledem k tomu, že jsem měl být v 16:00 na Hostivaři na kole a přitom jsem věděl, že teprve ve 14:00 budu na Dejvické bez kola, jevil se tento úkol neřešitelným. Ke vší smůle jsem ještě v Tescu potkal jednu pěknou holku, se kterou jsem dělal zkoušku z matiky (a ona si mě pamatovala 😉 ), ale měla tam něco, co se tvářilo jako její nabíječ, takže jsem si s ní ani nemohl povídati. No nic.

Přijel jsem na Barrandov, kde jsem získal kolo, vytiskl mapu, něco pojedl a bryskně tryskně jsem v 15:45 vyrazil. Debilní pražské značení cyklostezek mě dokázalo na Spořilově geniálně zabloudit. Nakonec jsem byl nucen dorazit na Hostivař po silnici, protože pozemní komunikace pro motorová vozidla jsou v Prase ještě značena jakž takž.

Co vám budu povídat — přijel jsem asi v 17:30 :mrgreen: . S Machysem jsme tedy vyrazili na obhlídku trati, kterou jsem si vůbec nepamatoval. Naštěstí jsme potkali nějakého bajkera, který nás provedl. Poté jsme potkali i Káju s mačetou. Jak potvrdila, potkal jsem se s ní už na cestě na Hostivař. Inu dres Spinning Sokolov (obzvláště na muskulózní postavě) je nepřehlédnutelný.

Jo, ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem v Prase nenašel cyklistické kalhoty, což jak jistě ráčíte uznati, je docela problém. Takže jsem místo kalhot byl nucen použít triatlonový dres 🙂 .

Zde je třeba poznamenat motiv mojí jízdy na Hostivař. Machys mě k tomu zlákal za účelem prohlídky trati. Ale tu je snad lepší dopředu neznat. Já tam jel spíš kvůli tomu, abych zjistil, jak se do takových končin v sobotu po ránu dostat.

Oba plány selhaly 🙂 . Já jsem zabloudil a trať změnili.

Ups a je to venku! Dětskou trať (někdy zvanou Easy) pořadatelé změnili. A to tak, že výrazně. Takový Fišer by to asi nepřežil, ale nám nešikům se ulevilo. Všechny smrtící sjezdy totiž byly odstraněny. Machysovi se to taky nelíbilo.

Ve čtvrtek jsem najezdil skoro 60 km, a proto jsem si na pátek naordinoval klid na lůžku. A taky decentní oslavu irského referenda. Na seznamáckých mapách jsem znovu přemýšlel, jak se dostat na Hostivař. Přišlo se na to, že přestože jsem si den předtím myslel, že už několik km nejsem na cyklostezce, stále jsem na ní byl, přestože to nikde nebylo napsáno. A tak jsem vymakal úplně ultrovní trasu, po které když jsem jel, byl jsem rychleji než MHD u školy na Jižáku (40 min) a na Hostivaři asi za 60 minut — a to jsem tedy nijak nespěchal, měl jsem před závodem.

Zaregistroval jsem se jako 18. Machys samozřejmě na registraci přijel pozdě. Mezitím jsem ale musel nacvičit jízdu na rampě, abych tam nedělal ostudu jako vloni. Poprvý to chtělo trochu odvahy, ale podruhý už to bylo docela dobrý. Zde je třeba zmínit, že ten exot Machys absolvoval rampu i v běžecké části!

Při nástupu k 200metrové plavecké části jsem si uvědomil, že nemám plavecký brejle. Nevim, jak je to možný, ale po brejlích jsem za celých těch několik dní příprav ani nevzdechl. Ale na těch 200 metrů je to skoro fuk — holt jsem zase neplaval kraula.

Dětská trať je vlastně takový sprint. Po odsprintovaném plavání hups do treter a do helmy, hups na kolo a do kufrů a makat od začátku do konce. Hned na začátku je pěkně nepříjemný výjezd po louce, kde už slabé povahy slézají z kola. Ale my ostatní valíme na panelku, po panelce pak první průjezd lesem. Kromě secakra úzké mezery mezi dvěma stromy je tento průjezd lesem jenom takové polechtání. Pak přinde krutý výjezd (smrťák) po panelce. Ti, co ho znají, tam dávají dědka (malý tác) okamžitě. Ti, co ho neznají (jako maník vedle mě), vyrazí jako pošuci, pak jim dojde dech a nemůžou přehodit. A přestože maník na mě na začátku kopce získal velký náskok, na vrcholku jsme byli spolu, a pak jsem ho myslím předjel. Na konci mě zas předjel on, myslim 🙂

V této fázi mělo následovat několik vražedných sjezdů, které k mému štěstí nepřišly. Ale já myslel, že přijdou, takže jsem nepředjížděl, abych pak předjeté z kopce nebrzdil. Vědět, že vraždy nebudou, tak jsem to nakopl třetí kosmickou kolem nich.

Následuje několikero fází nahoru-dolů lesem, které vás i tak dost prověří. A stejně jsem zas ve sjezdech zdržoval, ale aspoň ne tolik.

Ke konci přijde nejvtipnější úsek, kde se jede těsně u břehu po tak blbě vystouplých kořenech, že vážně hrozí pád do hostivařských hlubin. Naštěstí jsem se nemusel rozhodovat, zda podstoupit riziko a jet, co to dá (a případně mít druhý plavecký úsek), nebo zpomalit, protože zpomalení provedla trojice (z toho dvě holky) přede mnou. Pak mě v tom lese a hlavně na výjezdu (taky docela pěkný kopeček) zdržovali. Jednu dámu jsme ale přece předjeli, když slezla z kola. Ta druhá se mě jala nadále zdržovat. Když jsem se konečně dostal k tomu, že jí předjedu, stalo se tak v šotolinové zatáčce, kde jsem zpomalil a ona mě hned zase předjela zpátky, osmělila se a pádila k Neumětelům 🙂

Těsně před cílem byl připraven ještě jeden sjezd, který by se dal bez problémů sjet, kdybych ho aspoň trochu čekal. Jenže já čekal poklidnou asfaltovou cestu a najednou baf! — a byl tam. Jak jsem se ho lek, tak jsem hamstnul na brzdy a pěkně debilně jsem vybrzdil jednoho kluka za sebou, který do mě picnul. Omluvil jsem se, on mě předjel a pak jsem ho celou dobu viděl v běhu před sebou, jak mu to pěkně běží (čas v běhu horší o 8 sekund než já… to je k vzteku). Po závodě se mi doznal, že někde sjel z dětské trati na dospělou a musel se vracet. Málem se mi to stalo dvakrát taky, takže jsem se nedivil. Ale naštve to, tomu věřim.

Do cíle ještě vedl sjezd po schodech, vedle kterých tentokráte nebylo bahno, takže jsem je objel a ona rampa, kterou jsem si tak dobře nacvičil. Samozřejmě mě zase bolely klouby na prstech jako čmert (staročeskej čert). Kolo je celkem 6,3 km podle mého tachometru, který je nastaven na moje silniční kolo (takže ještě trochu méně).

Z kola jsem slezl celkem čtyřikrát (šotolinová halda přes cestu, dolu-nahoru s bahnem a nečekanou zatáčkou, sjezd k mokřadu a nečekaný závěrečný sjezd) a k tomu jsem sundal nohu ze šlapky na kořenech a kvůli debilnímu patníku jsem si zarazil šlapku do kolene.

Do běhu jsem vyrazil jako střela (naplno, a pak už jsem jenom zrychloval 🙂 ), slabé povahy jsem předběhl už na úvodní louce, vítěznou dámu jsem doběhl v místě, kde se překřižovala panelka. Poradil jsem jí, kudy má běžet a předběhl jí. Takže jsem jí pak vlastně ukazoval cestu 🙂

Nikoho dalšího už jsem nepotkal, takže jsem to vlastně ani nemusel tolik hnát. Zvládl jsem to za 5:29 (asi bez převlíkání), což se vší jistotou dokazuje, že trať nebyla 1800 metrů a už vůbec ne 2,5 km, jak jsem někde zaslechl. Je to s bídou 1500.

V cíli jsem pojedl, popil, pohovořil a už jsem čekal na Machyse, který nakonec taky dorazil a získal si už i xterrácký restecp. (Jeho odysseu na TT Sokolov si přečtěte zde).

Při cílovém rozjímání nad smyslem bytí jsem zjistil, že mám na zadním kole plattfuß. Jak já nenávidim vyměňování duše, na zadním kole ještě trojnásob. Promptně jsem duši vyměnil a odstranil závadu, kterou byl kus orezlého drátu zaražený v pneumatice. Děkuji pořadatelům za originální suvenýr a děkuji Machysovi, že mi ho hned ztratil v trávě.

K obědu bylo kuře a bramborová kaše. WTF? Guláš je sice ohraný, ale k závodům tak nějak patří, ne? (A např. v Teplé ho dělají maňifik.) Tohle bylo divné a snědl jsem to jenom proto, že jsem měl hlad jak hrad.

Poté jsem zjistil, že jsem skončil 13. a odebral jsem se zpět na Barrandov. Teď sedim ve vlaku a jedu domů. Ve vlaku ze tří důvodů — je to dražší než autobus, je to horší než autobus a potřeboval jsem dostat do Sokolova kolo pro chodovskou xterru. Považte: Svěřil jsem svoje kolo Českým drahám.

S nově upravenou tratí to byl vynikající závod, na který přijedu určitě zase. Startovné je sice 400 (inu Praha), ale dávají pěkné tričko, oběd a jedinečný zážitek. Mrzelo mě, že letos bylo méně účastníků i diváků. A kdy přijedou Sokolováci, Mončo? 😉

Zkrácená verze vyšla na Bikeři.cz