Jako každý rok, i tentokráte byl druhý školní den ve znamení razítkování a čmárání fixkou. Ó bože, jak já tyhle zvyky nenávidím. Připomeňme si tu úplně nejzákladnější poučku o demokracii. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A musím říci, že moje svoboda začíná daleko předtím, než mi někdo na držku začne čmárat „NEMÁ PENÍZE“. Ona je to děsná sranda, někoho takhle počmárat, avšak já tento vytříbený smysl pro humor nějak nejsem s to sdílet.

Ve skutečnosti je to normální šikana. Stejná šikana jako to, že „mazáci“ můžou chodit po požárním schodišti, předbíhat ve frontě a já nevím, co ještě. Nad tím, že je tato šikana shůry tolerována, nemá ani smysl kroutit hlavou, protože by člověk po chvilce už neměl čím kroutit.

Je mi skutečně líto každého, kdo se na tuto událost celé tři roky (či dokonce sedm let) těšil jako malé dítě na lízátko, zakoupil zánovní fixky a při čmárání po mladistvých intelektuálech prožíval nekonečné pocity blaha, neb tento člověk není zřejmě tak úplně v pořádku.

Letos se na mě osobně celkem těšili. Dokonce jsem byl nucen přemýšlet, zda-li mám to srdce uniknout počmárání a způsobit těmto individuím vinou neukojení jejich potřeb duševní újmu. Nakonec zvítězila moje nechuť drhnout hodinu kartáčem všechny barvy světa z obličeje.

Boj s hluopými zvyky je snad horší než boj s větrnými mlýny.