Tak tohle je tejden za všechny prachy. Prožil jsem toho víc než za celej půl rok před tim dohromady. Tak například škola. Už minulý týden jsem byl zkoušen z němčiny, a když jsem se Kaldy zeptal, jak se řekne kuře (nebyl jsem si jist tvarem a členem už vůbec), okřikla ho paní vyučující, že je to pod úroveň. Jenom nevíme, jestli pod mojí, Kaldovo nebo snad pod úroveň paní vyučující? Když jsem si tento týden na hodině při chvilce nudy během zkoušení dovolil zakousnout se do chleba, uslyšel jsem: „Pánek! Trochu drzé, ne? Představ si, že bych si tady rozbalila svačinu já!“
Když opominu, že paní vyučující němčiny je po pěti letech prvním kantorem, který mou zpupnou povahu natolik nezvládá, že na mě ječí, rád bych k té tezi řekl několik výhrad. Řekl bych, že snad existuje nějaký rozdíl mezi tím, co na hodině dělám já, a co dělá paní magistra. Navíc by mně bylo jedno, kdyby na hodině svačila. A třetí bod — probíhalo zkoušení, neměl jsem nic na práci.
S ještě lepším přirovnáním se později vytasil jiný pan magistr, když mi řekl, že do volejbaláku se nekope, že on mi taky nekope do hlavy. Tuto připomínku jsem vzal docela osobně, protože si nemyslím, že má hlava se podobá míči na sport, který vymysleli, aby si holky mohly pinkat.
Taky bych rád řekl, že pan magistr nechápe roli sportovců a roli organizačního týmu. Za takovýto přístup lidí na manažerských postech se běžně odchází z reprezentace. Ale tak bláhovej, abych si myslel, že odchod nejdůležitějšího člena týmu s někým pohne, tak bláhovej nejsem ani já.
Posledním školním příspěvkem bude pan doctor a biologie. Měli jsme se naučit 100 latinských názvů svalů a k tomu ještě nějaký ten obvyklý kousek teorie. Vymyslel jsem ženiální způsob taháku, který ale ozřejmím, až školu opustím. Důležité ale je, že nás z 30 bylo přítomno 18 a že poznávačka nebyla hodnocena, lebo by všichni údajně museli dostat fiveku za opis.
Přejdeme k tématu vyřizování věcí, na které není čas, když pořád otravuje školní výuka.
Tak například jsem musel reklamovat svého miláška, svůj sex, tedy SX1. Docela rád zamrzal, nefungovaly teplý klávesy a vůbec se choval podivně. Tak jsem s ním sfáral do Varů do bazáru, aby tam na něm provedli pokusy a zas ho přivedli k poslušnosti. Chlapíci vypadali, že to maj fakt v ruce a že to prej budou mít za hodinu. Jenže já jak somár vstával ten den až v deset a ve tři jsem se měl hlásit na spinningu. Neměl jsem čas. Tak jsem jim svýho miláška musel nechat přes noc. No, co, aspoň jsem se potěšil se svým starým C55, se kterým jsme vzpomínali na ty doby, kdy jsme toho spolu tolik prožili :).
Abych se zmínil o pozdním vstávání. Nejradši vstávám mezi osmou a devátou. Co je před, je brzo; co je po, je pozdě. A 10:00 je pozdě úplně ukrutně. Nic se pak, jak vidno, nestíhá.
Ale zpět k bazaru. Po absolvování kruté cesty, jež bude popsána níže, jsem přijel do Varů. Vlítnu do bazáru a ten chlápek mi povídá, že to ešče neni, že jsem tam moc brzo. Byl jsem tam hodinu po otevírací době a to jsem se výslovně ptal, jestli můžu hned ráno přijít. Prej že to bude tak v jednu. Při představě, že bych musel znovu do Varů, jsem udělal strategické rozhodnutí, že to tam přečkám. Po hodině čtení MF u Mecha jsem zašel chlapce zkontrolovat a že prej to bude za hodinu. Tak jsem šel do knih a levnejch knih a za 50 minut jsem se zase hlásil v bazaru. To už to měli a tak mi vyměnili softík dvanáctku za patnáctku (nechápu, proč mi ho tam nedali už při koupi).
Tak tedy cesta do Varů. V 9:05 měl jet autobus z nádraží. Já opouštěl barák právě v 9:05. Celou cestu jsem letěl na zastávku jak blázen. A čekal tam a čekal. Až jsem se v 9:30 skutečně dočkal. Přichystal jsem si do ruky 25 korun, že to musí bohatě stačit. A vono to stojí 32. Laskavý pan řidič mi okamžitě sdělil, že to mám mít přichystaný. Tak jsem se mu svěřil, že to nemůžu mít přichystaný, když nevim, co to stojí. Hned v zápětí jsem se mu taky svěřil, že má půl hodiny zpoždění, na což mistrně zareagoval: „A co já s tim?“ Jistý pán před nástupem řekl, že zpoždění dvacet třicet minut je tradice. Zapomněl jsem ještě zmínit, že v autobuse seděl muž bez oka.
Tak a už nám zbývají poslední tři bereichy. Sport, bolehlav a chlast. Tak nejdřív ke sportu.
Jak už bylo řečeno, jel jsem na kole do Varů. Jeli jsme s Milanem. Mimoto jsem letos poprvé běžel a zodpovědně říkám, že MTB závod bude nic moc a maratón bude totální propadák. Kdepak že ty loňské sněhy jsou :(. Do sportu patří i spinning. Z Varů jsem na kole spěchal na spinning tak, že jsem málem umřel. A ta hodina nebyla. No, byl jsem docela nasranej, protože jsem tam hodinu mrznul jak kretén a navíc jsem od bahna zasvinil celej Parkhotel. Největší překvapení na mě ale čekalo v kase. Počítám a koukám, že mám 110 ká navíc. Počítám znova a znova a znova a pořád mám o 110 Kč víc, než mám mít. Mno, pro jednou bych jim to odpustil. Za dva dny ale přijdu a najdu kasu, ve který napočítám zase o 55 korun víc. To snad dělá Poltergeist, co mi dneska během hodiny otevřel dveře, nebo co.
Bolehlav byl důkladně popsán v tomto článku a víc se k němu vracet nebudu.
A co říct k chlastu? V sobotu byla party s Brůžou, která se mně líbila, rdkovi však mnohem méně. V pátek pak byla party na Stříbrnym jezeře. Kromě toho, že mám Máchyse odsoudit asi tak k pěti trestům smrti plus sto dvaceti létům vězení, jsme zjistili, že Kubisce strašně vadí představa toho, že celta zadržuje vlhkost. Kubiska tam taky předvedla svoje německé příbuzenstvo. Musim říct, že jejich corolla je pěkně hustá kára. A taky jsem zjistil, jak flákám německou výslovnost od těch dob, co jsem zmizel z Amberka. Úplně jsem se rozpomněl, jak jsem si v Amberku hlídal každý písmenko, aby bylo co nejvíc německý, a tady v Čechách na to házim bobek. A taky jsem zjistil, za co bych zabil svoje děti. No, nezabil, ale mrzelo by mě to až do konce života. A sice kdyby řekli, že nesnáší svojí rodnou řeč, ať už to bude čeština nebo uzbečtina. Mimochodem, kdyby to někdo nepoznal, tak Amberg mi chybí úplně nehorázně. Na ty nejzajímavější momenty ze Stříbrný jsem radši uvalil ono informační embargo, takže třeba taková sranda pod dekou je ještě tajemnější než Riddles in the Dark.
Vim, že ten článek je o ničem, ale touha napsat jej byla silnější než já :).