Moje cesta do Rumunska, Moldavska a na Ukrajinu. Část pátá – Ukrajina: Ivano-Frankivsk.
Minulý díl cesty na východ jsme zakončili odjezdem z moldavského chrámu Curchi. Následovala cesta na Ukrajinu, což byl primární důvod mojí cesty. Na Ukrajině budu týden, takže polovinu celého tripu.
Došlo mi, že jsem vás na cestě po rumunsku ochudil o nejznámnější rumunskou muziku, ale dozvěděl jsem se, že je ve skutečnosti moldavská. A protože jsem ještě nedojel na hranice s Ukrajinou, tak tady ji máte, abyste si ji užili:
Skutečně, tahle skupina, duo nebo trio, nebo co jsou vlastně zač, jsou z Kišiněva. A jak už víte z předchozí kapitoly, v Moldavsku někdo mluví rusky a někdo rumunsky. Tak tyhle asi holt rumunsky.
No nic, jedu k těm hranicím teda.
Zaplatil jsem si pro Moldavsko dálniční známku, ale žádnou dálnici jsem nepotkal. Z kláštera to je sice jenom 250 km na hranice s Ukrajinou, ale čistá jízda byla skoro čtyři hodiny. Zajímavostí místních silnic bylo mj. to, že pruhy se slučovaly bez předchozího varování, takže občas to bylo trochu nervydrásající. Ale tak jedeme do ciziny pro dobrodružství, že jo.
Z hraničního přechodu jsem měl trochu obavy, protože mj. jsem neměl podepsanou plnou moc na auto. Netušim, z jakýho důvodu požadujou ukrajinský celníci tohle debilní lejstro, ale já ho neměl. Ideálně by mělo bejt s úředně potvrzenym podpisem, já měl papír, co jsem si vytisk a podepsal sám. A spolíhal se na to, že mi snad budou věřit, že jsem neukrad auto z tátovy firmy. K tomu jsem ještě měl zvací dopis od Studentů za svobodu, aby úřednictvo vidělo, že na Ukrajinu skutečně nejedu dělat jinou neplechu než šířit liberalismus. A teoreticky jsem měl dost času rezervu, takže jsem moh zkusit i jinej přechod, ale tomu jsem se samozřejmě chtěl vyhnout.
Po zkušenostech jsem se radši před hranicí šel vyčůrat, což se ukázalo jako dobrej nápad. I když jsme tam byly jenom dvě auta a vzali mě hned, stejně jsem tam dohromady strávil půl hodiny. Jak je tohle plejtvání časem ospravedlnitelný, to fakt nevim.
Pro jistotu jsem rozvinul na zadní sedačku zástavu Operace Kyseláč. Moldavskej celník zaroloval očima zpátky do lebky, když to viděl, ale ukrajinskej mi ji pochválil. Ukrajinskej celník se trochu podivil mojí DIY plný moci, ale nakonec mi ani neřek, že mám příště mít něco lepšího.
Do země zaslíbené jsem projel krátce po druhé hodině odpoledne a čekaly mě další čtyři hodiny jízdy do Ivano-Frankivsku. První věc, co jsem potřeboval, bylo jednak natankovat a jednak koupit SIM kartu. Dojel jsem k první pumpě, kde se přímo před stojanem válel pes. Povedlo se mi ho nepřejet a natankovat. Na Ukrajině totiž netankuje každej sám, jak jsme na to zvyklý u nás a všude jinde na světě, ale musíte jít do tý benzinky a oznámit jim, kolik chcete natankovat, nejjednodušší je říct до польного (do polnoho), tj. “plnou”.
Ale SIM kartu neměl. Ani na dalších třech benzinkách neměli (jeden pumpař mi řek, že kartku má, ale pak se podivil, že chci, aby mi ji prodal, tak to říkal, že na prodej ne, omg), ale naštěstí na pátý se zadařilo, takže jsem jednak moh komunikovat s lidma a jednak jsem moh nahodit navigaci, abych věděl, kam vlastně jedu. Bodrý chlapec na benzínce mi k tomu vnutil i дуже смачний (duže smačnyj, velmi chutný) kuřecí sendvič, a fakt mi překvapivě chutnal.
Před sedmou jsem dojel do Ivano-Frankivsku ke svýmu Airbnb. Zajímavym česko-ukrajinskym dialogem jsem vyjemnil s tátou Ihora, co mi to pronajal, co a jak bude fungovat, dal jsem si chvilku na vzpamatování a šel jsem za Zenonem a Milanem do jejich hotelu, že společně pujdeme na první společnou večeři i s ostatníma do restaurace Balkon.
Moje Airbnb bylo fakt krásný (a za čtyři noci jsem zaplatil 105 €).
V Balkonu už byla zábava v plnym proudu, dal jsem si boršč (jak jinak), ale Litovel se mi moc pít nechtělo, tak jsem si radši dával víno a koktejly.
Servírky nám vysvětlily, že po desátý musíme platit hotově, tak jsme se vydali na lov bankomatu. Muj pokus o domluvu v cizím jazyce zhruba ve stylu postavy Zdeňka Svěráka v Koljovi byl odměněn sice smíchem, ale taky instrukcema. Řek jsem: “Автомат про деньги?” (avtomat pro děngy), čemuž se začali smát jednak Zenon s Milanem, protože si mysleli, že jsem řek dongy, a jednak servírka, protože jsem měl říct normálně банкомат (bankomat), neasi. Instrukce, kde najít bankomat nám předala, a poprvé jsme mohli vyzkoušet sílu magický fráze будь ласка, tedy buď láska, což znamená ukrajinsky prosím. Sice to boří ledy neuvěřitelně, ale i tak jsme nakonec museli bankomat najít podle map v telefonu. Už jsme toho pak stejně zas tolik nestihli vypít, protože o půlnoci je večerka a lid se nesmí pohybovat po ulici.
(Zde se ještě sluší poznamenat, že ukrajinské slovo pro peníze – гроші (hroši), kognát s českými “groši” – jsem znal, ale v ten okamžik jsem si nevzpomněl, a zvolil jsem ruské slovo děngy. Milanovi se Zenonem přišla vtipná domnělá záměna za dongy, což je vietnamská měna, jejíž název používáme od našich gymnaziálních let pro všechny exotičtější měny. S Milanem jsme chodili na GymSo.)
V sobotu byla na programu konference Studentů za svobodu na Ivano-frankivské národní technické univerzitě ropy a plynu (tak se to fakt jmenuje) na téma Ukrajinská renesance. Mně osobně přidělili jednu přednášku v sobotu večer a účast na dvou debatních panelech.
Moje prezentace na téma kupónové privatizace ukrajinských podniků je zde:
Voucher Privatization by Martin Pánek
Mně se konference líbila, na první (nultej?) ročník se povedlo nalákat docela dost lidí, jak řečníků, tak posluchačů. Za mě akorát trochu škoda, že kromě Ukrajinců a Čechů tam nebylo moc dalších národů (ani pronárodů). Doufám, že příští rok to bude ještě lepší.
Večery jsme trávili samozřejmě po hospodách, přičemž v sobotu jsme hrozně urazili Víta Samka, protože jsme se v hospodě bavili o derivacích. 😁
Proč se to město jmenuje Ivano-Frankivsk? Podle Ivana Franka, prej druhýho největšího ukrajinskýho básníka po Ševčenkovi (jehož sochu máme i v Praze). Stejně mi neni moc jasný, proč jsou v názvu obce obě jména, jak kdyby se snad Havlíčkův Brod měl jmenovat Karlohavlíčkův Brod nebo Washington DC by měl být George Washington DC.
A proč se tahle akce konala právě tady? Na to vám odpoví naše pondělní činnost:
Na devátou ráno jsme se přesunuli do vedlejší obce jménem Lysec. Nejdřív jsme šli na městskej úřad, kde jsme v 9:00 uctili minutou ticha památku zesnulých při ruské invazi.
Potom následovala registrace, po ukrajinsku. Místní starosta Anatolij “registruje” nově příchozí. A registruje je alkoholem. Pochopil jsem, že občas horilkou, což je vodka, ale nás registroval koňakem. Naštěstí jsem musel řídit, takže jsem si dal jenom jednoho panáka. A starosta u toho vypráví něco, co už určitě vyprávěl mockrát, takže to má nacvičený jako stand-up pro maximální efekt.
Vzal si slovo a říká: “Já buv v Čechii v 85. a 86. roce. Já buv u vás okupantom.” A říká to takovym veselym tónem, takže člověk se směje a přikyvuje. …počkat, počkat… Ty vole, on u nás fakt byl jako okupant! Byl u nás na na vojně v Milovicích se sovětskou armádou, v tý době mu akorát bylo 18 (ročník 1967, viz).
Po audienci u starosty jsme zamířili do První dobrovolnické chirurgické nemocnice Lysec, což vám konečně odpoví na otázku, proč Ivano-Frankivsk. Tadytahle nemocnice před válkou fungovala jako plastická chirurgie, ale hned na začátku války se přeměnila v nemocnici pro veterány. A Operace Kyseláč je její partner skoro od začátku. Ředitel nemocnice nám děkoval, že jsme byli první, kdo jim na začátku války poslal peníze na platy, protože všechny ostatní granty, co dostávali do tý doby, byly účelový a nemohli z nich zaplatit práci lidí. Skvělý vlákno o nemocnici napsal Milan:
Bylo to hodně zajímavý (a samozřejmě srdcervoucí) vidět “naši” nemocnici konečně naživo. Do tý doby jsem ji znal jenom z platebních příkazů a fotek ze zdi Víta Samka.
U nemocnice jsme taky vysadili jabloň Kyseláč, která se má čile k světu:
Nemocnici jsme mj. taky věnovali Berlingo aka Berlinho, jak mu říkají Ukrajinci, které jsme pro charitativní účely koupili od mýho táty. Ředitel nemocnice Stanislav a ostatní si pochvalovali, že je skvělý auto, prej hodně úsporný. Toto Berlinho se taky onehdy účastnilo blokace silnice před ruskou ambasádou, řídil yours truly.
Zrovna když jsme v nemocnici byli my, přijel tam taky “nejsilnější muž světa”. Při společný fotce mi položil ruku na rameno, měl jsem co dělat, aby se mi pod tou tíhou nepodlomily kolena. :)
Po návštěvě nemocnice jsme zajeli do tzv. “závodky”, tedy restaurace Cruce de Gustos. Nevim, jestli je to pračka na prachy, nebo co má znamenat, že taková fancy restaurace je na křižovatce mezi Lysecem a Ivano-Frankivskem, ale tahle křižovatka chutí byla fakt dobrá.
Odpoledne jsme ještě zamířili na koupaliště, kde nad náma lítaly stíhačky (asi jediná známka války, co jsem na tomhle místě zaznamenal – samozřejmě nepočítaje veterány v nemocnici), a pak do šašlikárny na šašlik.
Pobyt v Ivano-Frankivsku jsem zakončil několika řemeslnými pivy:
Ivano-Frankivsk bylo moje první seznámení s Ukrajinou. A vůbec nezklamalo. Je to město regionálního významu, řek bych, že něco jako naše Plzeň – i když trochu větší a o dost chudší. Lidi jsou vesměs milí a ochotní, centrum je hezký, ubytování levný a spousta zajímavejch hospod a kaváren. Hodnotim velmi pozitivně a rád se sem zase brzo podívám, i když je to pěkně daleko. Už aby skončila válka a Ryanair otevřel let třeba Pardubice – Ivano-Frankivsk.
Jedna humorná historka na závěr: Když už Vít Samek jezdil asi půl roku na Ukrajinu, ptal jsem se ho u Dvou Kohoutů, jestli už se konečně naučil cyrilici (azbuku). A on, že jasně. Aby to dokázal, ukázal mi na prstech ф a řek, že to je “i”, že to zná z názvu Ivano-Frankivsk. Bára ho chtěla trumfnout, a šla vyhláskovat svoje jméno, ale vyhláskovala Баса (Basa).
Další den mě čeká zatraceně dlouhá cesta do Kyjeva. Tenhle zápisek už je i tak moc dlouhý, takže historky o setkávání s domorodci si nechávám na příští dva díly. :) Stay tuned!