Moje cesta do Rumunska, Moldavska a na Ukrajinu. Část šestá – Ukrajina: Kyjev.
Minulý díl cesty na východ jsme zakončili řemeslnými pivy v Ivano-Frankivsku a návratem na Airbnb před večerkou. V sedm ráno další den jsem vyrážel do Kyjeva, abych tam přijel ještě v nějakou rozumnou hodinu. Na Airbnb jsem si zapomněl blejzr, ale hostitel mi naštěstí dal vědět dřív, než jsem odjel, takže zachráněno.
Cesta po ukrajinský “dálnici” nebyla nijak zajímavá, takže o ní není nic moc co vyprávět, ale za to byla pěkně dlouhá. Dojet z Ivano-Frankivsku do Kyjeva je záležitost na 8,5 hodiny jízdy autem, plus občerstvovací pauzy.
Jak vidno z Google Timeline, dal jsem si pauzy na pumpách v Ternopilu, Rivne (česky Rovno) a Žitomiru. A právě z první pumpy v Ternopilu pochází jediná pamětihodná historka z této cesty. Zrovna jsem najížděl na okruh města, a tak jsem zastavil u týhle pumpy, co zvenčí nevypadala až tak podozrivo jako zevnitř.
Hlásil jsem, že natankovat potřebuju do polnoho, což proběhlo, koupil jsem si sendvič a že budu platit kartou. Místní pumpár Miško furt ale něco říkal a rukama dělal pohyb, kterýmu jsem vůbec nerozuměl, takže jsem na něj koukal jak husa do flašky. Drhnul si vzájemně o svoje zápěstí, jako kdyby měl pouta, a já vůbec nechápal, co chce. Když to zopakoval poněkolikátý, uvědomil jsem si, že říká готівки (hotivky) a že by ode mě radši než kartu chtěl cash. Měl jsem u sebe zhruba tisíc hřiven, ale fakt ne dost hotivek na plnou nádrž auta, ani za ukrajinský ceny. Sorry, šéfe. :(
Cesta dále probíhala bez incidentů s motoristy nebo jinými domorodci.
Tedy až do Kyjeva, kde sice nebyla tak hrozná dopravní situace jak v Bukurešti, ale i tak to prověří psychickou odolnost. Několikaproudý silnice, a když člověk potřebuje jednou doleva, pak doprava, pak zase doleva, tak se poměrně často stane, že vzhledem k hustotě aut nestihne najet do správnýho pruhu, a nervózní Kyjevané mu to dají najevo troubením. No tak já vim taky, že stojim blbě, tak netrub a pusť mě, buď láska. Toto chování řidičů je zjevně shodné napříč civilizací.
Podařilo se mi dojet do Kyjeva na místo určení, nedaleko stanice metra Tarase Ševčenka a hned u Dněpru. Na Airbnb jsem dorazil s úplně plnym močákem, ale instrukce byly v ukrajinštině a z mobilní appky se nedaj vykopírovat! Z toho, jak moc jsem potřeboval na záchod, jsem prakticky šilhal, takže nějaký luštění ukrajinštiny nepřipadalo v úvahu. Místní sídlák, kde jsem byl ubytovanej, nevypadal jako místo, kde bych chtěl jenom tak zevlovat s notebookem, abych zjistil, jak se dostat do bytu, takže jsem učinil rozhodnutí, že najdu nejbližší kavárnu a obě věci vyřídim tam. Doslova v hodině dvanácté se mi povedlo najít nějakou kavárnu (což bylo složitější, než jsem čekal) a moh jsi si dát kafe a hodit se do relaxu.
Avšak u dveří Airbnb přišel plot-twist, protože se ukázalo, že hostitelka mi poslala špatnej kód od schránky na klíče. Vyřešilo se sice poměrně rychle, ale nechtěl bych to řešit za původního rozpoložení.
Pak mě ještě napadlo, že bych moh přeparkovat auto přímo před barák, takže jsem místní obyvatele pobavil svým skvělým skillem podélného parkování, ale pak už mi konečně nic nebránilo vyrazit obdivovat krásy Kyjeva.
Dle instrukcí od rodačky Hanny jsem zamířil na Andrijivský uzviz, což je malebná historická ulička do kopce, na jehož vrcholu je Chrám sv. Ondřeje, ale nejdřív jsem zamířil na večeři. Nebylo to nic, o čem bych psal domů, jak se říká, takže ani vás tim trápit nebudu.
Vyšel jsem ven a koukám do telefonu, kam zamířit dál. Slyšim, jak na mě někdo volá. Wtf? Tak se podívám, a ve vedlejší restauraci sedí irskej student za svobodu Kevin se svojí ukrajinskou manželkou Nasťou. A že se k nim mám přidat. Říkám, že jim nechci dělat křena, ale oni že prej mám zůstat. Vypili jsme několik vín, zjistil jsem, že manželka je asi jedinej člověk, kdo dokáže přerušit Kevinův nepřetržitej monolog, dozvěděl jsem se, že maminka byla v KGB 🤯, a o jejích cestách do Číny a tak. Pobyli jsme tam takhle přes dvě hodiny a po desátý to rozpustili. Za první večer jsem toho teda z Kyjeva moc neprozkoumal. 😁 Aspoň vám můžu ukázat fotku z cesty domů, kde se můžete jednak pozastavit nad japonsko-evropskou fúzí (skoro tak zajímavá jako skotsko-mexická) a nad stavem silnic.
Takže se nedalo nic dělat, musel jsem všechno stihnout za jeden den. Hned ráno jsem teda vyrazil Uberem na kopec, ze kterýho na Kyjev shlíží socha Matka vlast, která byla zrovna během mojí návštěvy desovětizována a poté přejmenována na Matka Ukrajina. Kvůli desovětizaci (na štítu měnili srp a kladivo za ukrajinskej trojzubec) se ani nesmělo jít přímo k soše. I tak to ale stálo za návštěvu, obzvlášť za takovýho pěknýho počasí.
Z kopce jsem sešel dolů k Dněpru (ukrajinsky Dnipro, v antice Borysthenés a dle mojí spolužačky ze základky Dněprd). Dněprd protejká skrz celou Ukrajinu od severu na jih a vizuálně ji tak dělí na západ a východ, ale výraz východní Ukrajina má další nuance, které doporučuji k nastudování pouze zvídavému čtenáři. Jak jsem už předesílal, přes řeku jsem se vůbec nedostal, takže do východní Ukrajiny jsem pouze hleděl.
Po krátkém bloudění jsem zašel na Kyjevskopečerskou lávru, ale bez vstupného bylo prd vidět, a na prohlídky nebyl čas. Pečera znamená jeskyně a lávra dle Wikipedie značila kláštery pro vysoce postavené mnichy ve východní pravoslavné církvi. Je to impozantní stavba, obzvlášť v zimě velmi malebná.
Přes památník holokaustu a tradiční trh jsem došel k Chrámu sv. Michala a Katedrále sv. Žofie (Sofie).
V tuhle chvíli už byla jedna odpoledne a já začínal mít hroznej hlad, protože jsem neměl ani snídani, natož oběd. Chtěl jsem ještě vyfotit centrální banku jako obvykle na svejch cestách, ale ulice kolem ní jsou zatarasený, takže jsem pak vyfotil až pobočku ve Lvově. Zbejvaly mi tak poslední dvě místa, co jsem chtěl navštívit: maidan Nezaležnosti a Oblouk svobody.
Natočil jsem k tomu dokonce svoje první reelsko:
(Bohužel jsem byl až poté upozorněn, že když člověk nahrává video přímo v Instahramu, tak je celý video zrcadlově otočený! Fuckin’ mileniálové!)
Pokud se vám reelsko nechce sledovat, tak zde souhrn: Slovo maidan znamená náměstí, jmenuje se to tedy náměstí Nezávislosti, ne náměstí Maidan. Zde probíhaly v roce 2014 známé protesty. A slovo maidan je kognát českého slova mejdan. Sociologická encyklopedie praví:
mejdan – (ze srbochorvatského mejdan = boj, souboj, to z arab. majdan = volné prostranství) – v současné době oblíbený způsob trávení volného času v partě, spojený s popíjením alkoholu, malým občerstvením, poslechem hudby, tancem, neformální konverzací a komunikací, často v intimní atmosféře
Teď už jsem se fakt chtěl najíst, při hledání vhodného místa k posezení a občerstvení jsem zalez do vnitrobloku nedaleko tady náměstí Nezávislosti. A najednou se mi v mobilu v kapse rozhoukal protiraketovej poplach, a stejně tak všude kolem mě. V mym dohledu byl jedinej další člověk, tak jsem koukal, co bude dělat, a ten zcela nonšalantně pokračoval ve svojí činnosti, jako by se našim směrem nechumelily rakety. Ok, vylez jsem na zpátky na ulici, a tam všichni reagovali stejně: nijak.
Tak jsem teda pokračoval v cestě na Oblouk svobody ukrajinského lidu. Tam jsem konečně našel vhodnej stánek s občerstvením, ale co čert nechtěl, neměli tam nic lepšího než sušenky. Ok, no, co se dá dělat. Kafe, sušenky a co nejsladší limonáda.
Odtud jsem odjel Uberem domů a po krátkym odpočinku jsem vyrazil na pozdní oběd s Vítem a Bárou v baru Varvar, kde měli vynikající líčka.
Zbytek dne jsem strávil procházkou a návštěvou dvou barů zajímavého jména, a to Hucul a Punkraft. V Punkraftu jsem se tak začetl do nálezu Nejvyššího soudu USA, že jsem si v něm zapomněl svoje raybany! A to přesně na tomto místě, vse zdokumentováno.
Jelikož jsem vylezl až za tmy, kapsy měl plné dalších nesmyslů a žíly alkoholu, zjistil jsem nepřítomnost brýlí, až když jsem odcházel ze svého Airbnb druhý den zrána. Brýle se, jak známo, bez brýlí špatně hledají, ale po zpočátku nejasné komunikaci s Punkraftem bylo zjištěno, že brejle maj a že mi je Pansamek může za pár dní vyzvednout. Tak se stalo, a v Praze jsem je získal zpět. Během popíjení v Punkraftu byl další alarm, ale opět ho všichni ignorovali.
Kyjev se mi moc líbil a vyžádal by si určitě mnohem delší návštěvu, ale přece jenom je hrozně daleko. Cesta do něj ze západní části trvá celej den, ale říkal jsem si, že bůhví kdy se zase podívám na Ukrajinu, takže by byla škoda ho nenavštívit. Pak jsem zase celej jeden den strávil přesunem do Lvova, o čemž bude příští, poslední, zápis.
Kyjev byl z míst, co jsem navštívil, určitě nejvíc zasaženej válkou, ale já osobně jsem neviděl nic, co by bylo válkou poničený. Nevim, jestli je to náhoda, že jsem nezašel na dotčený místa, nebo jestli je všechno vždycky opravený tak rychle. Jinak město je zajímavý tim, že spousta míst i vozovýho parku je jak z historickýho filmu, ale vedle nich jsou moderní auta, bary a kavárny. Během pár kroků se tak můžete přesunout z roku 1970 do roku 2023.
Těšim se, až se sem bude dát doletět. Myslim, že to bude moje oblíbená destinace.