Po delší době píšu zase nějakej zápisek ze svejch cest. Cesta se odehrála před dvouma rokama, ale znalci čínské poezie vědí, že sto let je ve věčnu lampy kvit.
Věc se měla tak. Moje eurokratická kariéra se chýlila ke konci, neb 29. března mělo Spojené království opustit Evropskou unii, čímž by mi skončila smlouva. A můj tehdejší šéf nám řekl, že chce, abysme si veškerou zbejvající dovolenou stihli před brexitem vybrat.
Jal jsem se poslechnout tento výnos a říkal jsem si, že když je to poslední dovolená, měl bych zaletět někam na nějaký zajímavý místo. Zvažoval jsem několik lokací, ale vzhledem k tomu, že v úvahu přicházel v podstatě jenom únor, shledal jsem, že skoro všude bude ještě zima. No a tak jsem se zeptal kamarádů z Aspenu, jestli bych nemoh bejt u nich. Zarezervoval jsem si u nich místo na gauči a moh naplánovat zbytek dovolený, protože jsem tam zase nechtěl kempovat dva tejdny (což by mi stejně asi nedovolili).
Chvíli jsem zvažoval Kanadu, ale říkal jsem si, že dvojnásobná zimní dovolená asi neni nic pro mě. Říkal jsem si, že na Floridě asi ještě nebude úplně teplo, a nakonec se rozhodnul pro Dominikánskou republiku (o tom ale zase až někdy za dva roky).
Cestou musel přespat v Londýně. To jsem vyřešil tak, že jsem si našel nějakej hostel kousek od letiště, co sliboval v ceně odvoz na letiště. Jakákoliv doprava večer z letiště byla šíleně drahá, tak jsem to došel pěšky. To bylo zajímavý. :) Dorazil jsem fakt pozdě a odjížděl zas hrozně brzo, takže jsem ani nikoho v hostelu nepotkal.
Na odletu po mně chtěli vidět letenku z USA domů. Tak říkám, že pak letim do Dominikánský republiky. Z nějakýho nepochopitelnýho důvodu ho tahle letenka vůbec nezajímala a chtěl vidět letenku odtamtud do Evropy. Nakonec jsem teda prošel. I na imigračnim v Americe – z toho jsem vždycky ve stresu.
V Aspenu je sice letiště, ale takhle relativně na poslední chvíli byly letenky až tam docela drahý, takže jsem zvolil variantu letu do Denveru. Problém, jak se dostat z Denveru do Aspenu, jsem nakonec vyřešil půjčením auta. Existuje tam sice nějakej shuttle, ale jedna cesta stojí 120 dolarů, což mi nepřišlo moc výhodný.
Přes RentalCars jsem si zarezervoval co nejlevnější káru a kamarádka se mě ptala, jestli je to automat. Tak jsem jí musel vysvětlit, že v Americe nic jinýho než automat neexistuje. K nám do Evropy tahle horká novinka, stará asi padesát let, ještě pořád úplně nepronikla. Ale tak snad v příštích padesáti letech. Půjčovny v Denveru maj asi tisíckrát víc aut než půjčovny na Ruzyni. To bylo neuvěřitelný.
Moji hostitelé Jirka s Janou ještě první noc neměli volno, takže jsem musel zakempit v Denveru. Bylo to poprvé, co jsem byl v nějakym takovym “typicky americkym” městě. Široko daleko od mýho Airbnb nebyl třeba žádnej obchod. Nejbližší byl deset minut autem. Nicméně první půlhodinu jsem zabral zjišťováním, jak se zamyká to půjčený auto. Nakonec se ukázalo, že stačí odejít s klíčem dostatečně daleko, a auto je zamčený. Black magic fuckery! A to jsem se ještě na výjezdu z půjčovny ptal, jak se posouvá sedačka. Na to byl nějakej speciální chmat na jednom čudlíku. Šuby, duby, Amerika!
Odpoledne v Denveru jsem strávil nákupem v Targetu, pokusem o rozchození SIMky od T-Mobilu a jízdou do kavárny. Rodina, u který jsem bydlel, měla dvě roztomilý děti a paní domu říkala, že je spisovatelka. V noci jsem se vzbudil šíleně brzo, tak jsem hledal, jestli nemaj nějakou kavárnu otevřenou celou noc. A měli! Tak jsem se do ní vypravil a dal si krásnou snídani, co dělá Ameriku Amerikou:
A odpoledne už jsem se vypravil do Aspenu…
Cesta po dálnici trvá asi čtyři hodiny. A jede se silně do hor. Denveru se říká Mile High City, tj. že je jednu míli nad mořem, takže jako by bylo na Sněžce. Aspen je o dalších 800 metrů vejš; v podobný vejšce je další populární středisko Vail, kterym cestou projedete.
Dálnice v Coloradu, to je úplně něco jinýho než v Evropě. Ostrý zatáčky, nahoru, dolu, úplně jiná logika pruhů (někde se sjíždí z dálnice z levýho pruhu!), neexistující odpočívadla přímo na dálnici… měl jsem oči navrch hlavy. Maximálka na dálnici byla 70 mph, tj. 112 km/h. Moje auto bylo omezený na 80 mph (128 km/h), což u nás teprve začíná nějaká rychlost, kterou se dá po dálnici jet, ale v těch ostrejch zatáčkách to bylo až až. A předjížděl mě málokdo.
Cestou máte několik příležitostí kochat se krásnym průjezdem Skalistejma horama (aka Rockies). Na oběd jsem si sjel do Wendy’s. Kam jinam, že? :)
Po příjezdu do Aspenu jsme zamířili do půjčovny. Převážet lyžařský vybavení přes půl světa neni zrovna ekonomický, takže jsem si musel pujčit lyže, hůlky, lyžáky a přilbu. Existuje tam vychytaná půjčovna, který můžete říct, na jaký hoře chcete lyžovat další den, a oni vám to přemístí, ale já jsem cheapák, takže jsem této služby nevyužil. Na tři dni mě to ve Stapleton Ski stálo 167,23 dolarů. Ještě jsem si koupil lažařský podkolenky v americkejch barvách asi za deset dolarů. :D
To neni nic proti permanentce. Ta před dvouma rokama stála 185 dolarů na den. Naštěstí mi moji hostitelé sehnali nějakou tu slevičku. Ale měl jsem rozpočtováno na tři dny plný ceny. Jak říká strejda: Hobby je drahý. Jeden den s instruktorem potom stojí 865 dolarů, pokud si to koupíte v předstihu. Ale o tom více potom.
Lyžování v Aspenu je super. Ty dny, co jsem tam byl já, bylo dole pod vlekem −15 stupňů Celsia, tj. pět stupňů v americkejch penězích. Trochu blbý je, že neznaj krytý vleky. Takže na tý zimě a poryvech větru jste pořád.
Velkej šok pro mě byl, že zatimco v Německu a Rakousku se na hory jezdí posedět v hospodě, popít pivko, pojíst weißwurst a kaiserschmarrn a občas teda taky udělat nějakou tu jízdu, tak tady vůbec nebyly na kopci hospody! Jedna hospoda na vrcholu, jedna uprostřed a to je všecko! Taktéž překvapí – ale je logický –, že jídla v hospodě jsou americký, takže místo weißwurstu do sebe musíte natlačit pepperoni pizzu a Reese’s a a podobný pokrmy.
Takže vám nezbejvá, než celej den prolyžovat, až se vám kudrnatěj nohy. Skoro každá cesta je značená cestovka, taky rozdíl od Evropy. Bohužel jsem měl na čtyři místní hory měl jenom tři dny, takže jsem ani zdaleka nestih projezdit všechno. Horu Buttermilk jsem vynechal úplně.
Sníh a lyžařský podmínky úplně parádní. A občas narazíte v lese na takovýhle místo:
To je místo na hulení trávy. A i když v Coloradu je legalizováno, dávejte si bacha, protože sjezdovky jsou federální jurisdikce. Středisko Aspen Snowmass má čtyři hory: Aspen Mountain, Aspen Highlands, Buttermilk a Snowmass. O středisku se můžete dozvědět na oficiálním webu.
Na sjezdovku vás odveze městská doprava zdarma. Aspoň kousek socialismu. Snowmass je trošku z ruky, ale i tam vás odveze městskej autobus zadarmo. Pár fotek z lyžování:
Aspen je samozřejmě místo navštěvovaný americkou smetánkou. Zrovna během těch dní, co jsem tam byl já, tam někde lyžoval Neil Patrick Harris. Jinak Aspen samotnej je malinky pětitísicový město. Ale ty baráky celebrit, to nebude levná záležitost. Když jsem si hledal na Airbnb možnosti ubytování, našel jsem tam dům za cenu 10 tisíc dolarů na noc. V tomhle domě bylo i regulérní kino. Ale jak koukám, daj se najít i dražší.
Mezi instruktorama se vypráví už hodně fousatá historka o tom, jak do Aspenu v 90. letech Donald Trump přivezl svoji manželku Ivanu, a taky milenku Marlu Maplesovou. Marla v jedný z mála restaurací na tamním kopci přišla za Ivanou a oznámila jí, že si bere Donalda. Dle legendy potom zdatná lyžařka Ivana jezdila z kopce pozpátku a pořvávala na Donalda. #goodtimes Bohužel ho nezabila, takže se později stal prezidentem. (Pořád tomu ale nemůžu uvěřit.)
Podnik Cloud Nine na Aspen Highlands je mezi severoamerickými restauracemi první ve spotřebě Veuve Clicquot. To si můžete koupit i doma v ČR, stojí pouze desetkrát víc než bohemka. Cloud Nine má taky nejvyšší tržby na čtvereční metr plochy ze všech restaurací v USA, podle odhadů utrží nějakých 10 miliónů dolarů ročně. A to je otevřený jenom 135 dní v roce. Existují údajně lidé, co nasednou do letadla v Kalifornii, zaplatí si instruktora, se kterým na vleku dojedou ke Cloud Nine, nějakým způsobem na lyžích sjedou těch sto metrů do hospody a tam jsou do zavíračky. Dolů je pak asi veze horská služba. :D
Když jsem psal, že Veuve Clicquot se spotřebuje, tak zdaleka ne všechen hrdlem. Stříká tam na všechny strany. Manažer podniku říká, že jeden klient si objednal sto lahví (cena za ně: 13 tisíc dolarů). Nic z toho ale nevypil, protože pije pouze Dom Perignon. Prý procházel těžkým rozvodem.
Asi vás nepřekvapí, že v tomto establishmentu jsem si nic neobjednal, a došel si zde jenom na záchod. Nicméně jsem udělal dvě fotky:
Večerní vyžití v Aspenu je samozřejmě super, i když nejste dolarovej milionář nebo instruktor, kterýho ten milionář zve. Jak víte z mých amerických zápisků, jsem velkej fanda americkýho pohostinství a můžete dojít někam do baru na craftový pivko a mísu chilli nebo jiné základní pochutiny za slušnou cenu.
Anebo můžete jít do kterýhokoliv z místních fancy barů a fancy restaurací. Zvládli jsme toho s Jirkou a Janou dost. A taky kulturní výměnu, kdy já jsem jim pustil Mean Girls, naprosto zásadní film, kterej do tý doby neviděli! A oni mně na oplátku pustili Aspen Extreme, film o instruktorech v Aspenu. První půlka filmu, odlehčená, je celkem dobrá, pak ale film přejde na vážnější notu a je koukatelnej jenom s obtížema.
Jinak zajímavý bylo, že ve filmu je tahle hláška ředitele střediska: “Our clients pay $400 a day for private lessons. For that, they expect ski instructors to be a certain type, have a certain look.” Zarazil mě rozdíl v ceně (film je z roku 1993). Ale i při pouhym započítání inflace jsme se dostali skoro na cenu roku 2019, nemluvě o větším bohatství klientů.
Jirka mi taky půl dne dělal osobního instruktora. Což je podle dnešních cen služba za jářku 700 dolarů. Not bad.
O jejich instruktorování a ekonomice lyžování v USA a Americe jsme s Jirkou natočili podcast, určitě doporučuju k poslechu!
Do Aspenu se taky z Austinu přestěhoval Lance Armstrong. Ve svym podcastu jednou vyprávěl, že přišel do nějaký místní restaurace a zaměstnankyně ho uvítala: “Welcome, Mr. Hincapie!” Na odjezdu jsem se dojel podívat na Armstrongův dům, vůbec neni špatnej:
Detailní prohlídka pro zájemce v tomto videu. Ale teď čtu, že ho Armstrong nabízí za 14,5 milónů dolarů k prodeji.
Pak už zbejvalo jenom natankovat, odevzdat auto na letišti a odletět do Santa Dominga. Všechno zábavný historky, ale tohle už je i tak dost dlouhý, takže to necháme někdy na příště.
