Srovnávat stát s domem, je tak neuvěřitelně sebepopírající argument, až člověk žasne.
Velmi zajímavě se s problémem vyrovnal Urza, ale mě napadá doplňující argumentace. Urza píše, že nedává smysl říct:
“Do domu si můžu pozvat kohokoliv, koho chci.” A ZÁROVEŇ říkat “Do domu si nemůžu pozvat kohohokoliv, koho chci, pokud mi vláda zakáže, aby vůbec k tomu domu přišel.”
To v tom nikdo nevidí evidentní rozpor?
Vláda může na veřejných místech (např. na úřadech) zakázat kouření. Kdekdo včetně libertariánů s tím souhlasí. Může vláda zakázat kouření v soukromých restauracích? U mě doma?! Z jakého titulu?
Nebo teda dům není jako stát? To jsem z toho jelen.
Rozdíl mezi státem a domem je tak obrovský, že vlastně ani nevidím, v čem se podobají. Dům obývá několik málo členů domácnosti a je málo rozlehlý. Je tedy snadné mu vládnout – a podle naturelu přítomných buď konsensuálně, tyransky, nebo třeba i většinovým hlasováním.
Ve státě bydlí milióny obyvatel a je tak velký, že vláda nemůže mít oči všude. Preference obyvatel se dají s velkými potížemi agregovat (spíše nedají), ale rozhodně nelze tvrdit, že pravidla fungování státu a pravidla fungování domácnosti jsou totožná.
U mě doma např. nikdo nesmí jíst chleba se škvarkama, protože je to (podle mě) hnus. Jak byste se ale asi cítili, kdybych vám to zakázal na celém území státu?
—
Bonus pro nadšené ancap čtenáře: Může si spousta vlastníků domů odsouhlasit, že kolem svého condominia postaví zeď (a Mexičani ji zaplatí) a většinovým hlasováním se bude rozhodovat, kdo smí projít bránou. Ano, zajisté to podle liberálů smí. Ale bylo by to veselé místo k životu? To asi sotva. A stát by měl být veselé místo k životu.