Čert ví, proč je dnes celý svět naruby. V tomto článku se podívám na věc, která naruby zcela určitě je. A já nepřestávám kroutit hlavou. Jak to tak bývá, člověk, který se naruby nechová je nazýván přinejmenším podivínem, v tom nejhorším případě pak teploušem. O co jde?
Muj brácha už rok chodil s holkou a povídá mi: „Člověče, já jí ještě ani neřek, že jí mám rád. Já si tim nejsem úplně jistej.“ Oni si za tu dobu nedali ani pusu…. A dneska jsou spolu už 24 let.
Tuto nádhernou větu pronesl pan Šašek, čímž na tvářích poslouchajících vyvolal celé spektrum reakcí. Někteří se pohrdavě smáli, jiní přikyvovali. V začátku té myšlenky se pan Šašek vyjádřil zřejmě trochu neobratně. Asi nechtěl přímo říct, že s tou holkou chodil, ale třeba, že se s ní kamarádil atp. Ale přesně dokázal vystihnout tu naprostou nesmyslnost světa dnešních teenagerů.
Dnešní teenageři nejdřív s někým chodí a rozejdou se s ním většinou ještě dřív než by se mohli stát kamarády. Procesy navazování mezilidských vztahů mají nějaké časové lhůty. Sice zcela subjektivní, ale troufám si říct, že nikdo nepozná kamaráda do deště během jedné ― jeho řečí ― kalby.
Je pro mě zcela nepochopitelnou záhadou, proč se fanoušek Snowboarďáků do takového vztahu vrhá jak pilot kamikaze. Udělejme si malý (a velice nepřesný) model.
Premisa první: Chtěl bych, aby mým partnerem byl někdo, komu mohu zcela důvěřovat a je mi s ním nekonečně skvěle. Je minimálně na úrovni těch nejlepších kamarádů do deště.
Premisa druhá: Chtěl bych, aby mým partnerem byl někdo opačného pohlaví.
Premisa třetí: Můj partner pro mě musí být přitažlivý.
A nyní si, milé děti, ty premisy, s kterými snad každý souhlasí, vysvětlíme. Premisa první říká, že sice známe spoustu lidí, ale těch, kterým nechceme už po první minutě hovoru rozbít hubu, zase tolik není. A těch, kteří by se dali označit za kamaráda do deště, je tím méně. Premisa druhá upozorňuje, že s opačným pohlavím má většina z nás menší kontakty, z čehož logicky vyplývá, že i těch spřízněných duší bude málo. A aby ten výběr nebyl už tak úzký, je tu i premisa třetí. Přece jenom se stává ta mrzutost, že i když si nějaký ten hošík nebo dívenka najde někoho, s kým si rozumí, nic k němu prostě necítí. Snad za to mohou hodiny strávené před zrcadlem, snad feromony, kdo ví.
Jenže takové typické japko dnešního dne zcela zanedbává bod první (řada z nich možná ani nikoho, komu by věřili, nemá) a opakovaně se družně bratří s kdekým, kdo se naskytne. Logicky ― může se stát, že právě tato osoba bude jeho pravá vyholená, ale ta pravděpodobnost je sakra malá, nemyslíte?
Já myslím, že si to myslíte. Koukněte na teenagerovské lásky ― kolik z nich vydrží pouhopouhý měsíc? A kolik z nich tak krátkou dobu jako je rok? Rád bych se takových lidí zeptal, jestli sami sobě nepřipadají aspoň trošku trapní.
Nehledě na to, že se řada těchto lidí strašně ráda lituje. Proto po zákonitém krachu takovéhoto pseudovztahu sahají po noži a celému světu se snaží ukázat, jak se strašně trápí. A většina lidí jim to zblajzne i s navijákem.
Blog Shit happens! vyjadřuje obdiv všem, kdo nepodlehnou nesmyslnému tlaku svých vrstevníků např. v tom, že čekají na svou životní lásku klidně až do třiceti.
Jako bych už slyšel komentáře k tomuto článku. Dovolím si vás povzbudit. Troufám si říct, že tohle téma se nějak dotýká každého. Tentokrát bych byl vděčný za každý komentář. Tím spíš, protože si myslím, že tento článek nepadne na úrodnou půdu a většina čtenářů si u něj hlavu ukroutí ;).
Pozn. na závěr: Ne všechny články píšu primárně o sobě.