Jsou tomu již čtyři léta, co na zemi mlékem a strdím oplývající bylo sesláno sedminedělní pršení a blejskání. Bylo tomu tak. V roce 2002. se na začátku srpna uskutečnil tábor v Otročíně, jenž byl oproti všem zvyklostem oficiálně zahájen až ve čtvrtek, tedy až sedmý den od příjezdu prvních stavitelů.
Škoda, že tady nemám k dispozici kroniku, do které jsem zápis z tohoto tábora vyhotovil já sám. Budu se jej snažit všemožnými fígly někdy později získat. Mám ale aspoň osobní fotogalerii, která je k dispozici zde.
Byl to přelomový tábor. Opustili jsme totiž holky z naší školky a odebrali se na gympl. Musím říci, že jsem se tam těšil. Již o pár týdnů později jsem poznal, že jsem byl neskutečně naivní a hloupý. Na sokolovském gymnáziu se do dnešního dne vyskytlo celkem šest věcí, které mne potěšily. Pět z toho jsou jména lidí, ta šestá věc je rok v Německu. Naproti tomu stojí nespočet zkažených dní, které mi gymnázium připravilo. Už abych byl pryč.
Ostatní z velké čtyřky, tedy Milan, Hlásek i Honza už svá středoškolská studia ukončili. Jenom mě můj pobyt s inženýry z NDR trochu pozdržel.
Já osobně tento tábor považuji za jeden z nejlepších. Odhlédneme-li od mého prvního tábora, bude se zřejmě jednat z mého pohledu o nejlepší tábor.
Obrovská škoda, že byl v pondělí druhého týdne násilně ukončen. „Vstávejte. Máte vodu ve stanu.“ Krucipísek, co zas? To zas maj určitě vodu jenom ty telata vedle. Však jeden pohled pod postel mě vyvedl z omylu. Tentokrát měli vodu ve stanu všichni. Odneslo to moje rádio, které něco pamatuje a odnesla to kniha Ruská mafie, jejíž jednu polovinu jsem četl dva roky a druhou polovinu jsem přečetl za dva dny. Voda jí zničila obal a vazbu, uprostřed slepila stránky s fotografiemi, ale i tak se dala číst :). (Malý exkurs — ve 27° inside se mi děsně potí ruce a hrozně blbě se s tim píše)
Pro tábor 2002 je v mých myšlenkách naprosto typický pocit, že se jednalo o mezník mezi něčím pěkným, co bylo, a něčím nejistým, co se stane. Nerad bych vás tady obtěžoval nějakými sentimentálními výlevy. Ale co, je to můj blog, takže si budu psát, co budu chtít, ať se s tomu klidně někomu hlava rozskočí, haha.
Ve stanu jsem byl ubytován s Milanem. Na tomto táboře vznikly tzv. bezcelery, tedy zcela hovadské rozhovory, které se řekly každý den alespoň jednou.
– Spim.
– S kym?
– Zkus hádat.
– Se ségrou.
– Těsně vedle. Celej tábor nás poslouchá.
– Třeba Honza.
– Honzo, neposlouchej!
– To pití je suprově vychlazený.
– Úplně ledový, viď? Máš z něj omrzliny?
– Jo.
Na žádné další si momentálně nemůžu vzpomenout. A svůj milovaný zápisník, kam jsem si tyhle kraviny všechny zapisoval nelze nalézt. Jestli ho někdo někomu odkázal a on si teďka čte všechny moje tajemství, tak mu budiž země lehká!
Na tomto (nebo to byl až ten příští? Paměť mi už moc neslouží. Vsadil bych žabky, že to byl tenhle) jsme se dozvěděli památnou větu o bratření (týká se jednoho kance a jedné kaňky). Milan se taky hned první večer zmínil o svém letišti a o tom, s kym se vodí po Sokolově za ruku. Protože tento blog čtou i někteří lidé, kteří jsou docela nevhodnými adresáty některých věcí, nemohu se zde rozepsat zcela volně. A já pevně věřím, že zas přijde den, a já pevně věřím, pevně věřím, že zas bude archiv Stasi svoboden. Letos jsem se po čtyřech letech mohl znovu setkat s jednou ze skautek, které byly na tomto táboře.
Kromě vlhkých snů mám na tuto slepičí slečnu i jiné vzpomínky. Např. když byl konán hromadný úprk z táborových pozic, někteří féroví kluci (jako třeba já) pomáhali s evakuací. Slepici jsem na kárce evakuoval právě já. Přišli jsme po půlkilometrové polní cestě až k autu s logem Bosch a čekali na Mr. Slepičku. Pán v kravatě se objevil zanedlouho a svoji dceru seřval, že jsme z kárky ztratili spacák. Jak by si toho ale mohla všimnout, když měla oči enem pro mě, že? :)
Jak jsem řekl, budu se snažit sehnat zápisky z kroniky, popř. článek doplnit o další zajímavá fakta z tohoto tábora. Poznámka na závěr: Když jsem včera jel na kole po polní cestě z tábora, na písku mi zatočilo přední kolo a zabrzdil jsem o kopřivy. Bylo to docela fajne.