Protože se Zdenis rozhodnul, že už ho nebaví bejt týnejdžr, rozhod jsem se já, že udělám křížovou výpravu do Prahy. Vypravil jsem se proto v ranních pátečních hodinách. Dopoledne jsem přifrčel na Hradčanskou a vypravil se na Václavák. Ke svému nemilému překvapení jsem zjistil, že v KFC už se za záchod platí Frank de Boer. Ten kupón ale platí až do mejch narozek :).
Vylezl jsem od Kolonela a volal do všech stran. Dovolal jsem se jenom Milanovi a ten se vymlouval a zamlouval, tak jsem s nim nic nedomluvil. Máchys spal a Zdenis nebyl dostupnej a pak se vymluvil, že byl v YouTube. Tak jsem prolez NeoLuxor a Kanzelsbergera, před kterym jsem si šel do stánku koupit jídlo.
– Dobrý den, já bych si dal tu klobásu v rohlíku.
– Václavskou?
– (cože?) Třeba.
– Prosim?
– Třeba.
– Prosim?
– Třeba.
(do hry vstupuje druhá prodavačka) – Třeba = Jo.
(říkám si, že to asi bude nějaká Ruska, pak pozorně napínám uši a zjišťuju, že obě jsou Rusky)
(dostávám rohlík i s houskou a přichází chlápek) – I’m lost.
(prodavačky se asi třikrát zeptaly na něco, čemu jsem vůbec nerozuměl, chlápek vždycky zopakoval, že je ztracenej jak feťák Charlie)
– Do you know the address of your hotel?
– No.
– Do you know the name of your hotel?
– No.
(na to už jsem neměl a radši jsem odešel)
Pak mě kontaktoval veleagent Zdenis, že se sejdem u Tesca na Národní třídě. Musim se přiznat, že jsem nevěděl, kde je Národní třída, ale bleskově jsem to zjistil na mapce v metru a hned jsem se tam vypravil. V tom Tescu je víc lidí než na celym Václaváku. Tak natřískanej obchod jsem ještě neviděl.
Cestou mě potkala první somračka. A za celej víkend taky poslední, čemuž jsem se divil. Nabízela mi nějaký sušenky, že to vyrobili nějací potřební, ale neposlouchal jsem, jestli to byli Somálci, děti s leprou, vězni nebo kdo. Do poslední chvíle jsem vymejšlel výmluvu. Ale protože jsem žádnou nevymyslel, koupil jsem si za dvacku jeden ten balíček. Ta paní povídala, že jsou dobrý. Nechtělo se mi tomu věřit, ale bylo to fakt takt.
Zdenis si mě odvez k sobě na kolej. Tam jsme strávili zbytek dne, protože Zdenis vůbec neví, co má v Praze dělat. Když už jsem tam byl, pořídil jsem nějaký fotografický materiál pro své investigativní články. Bohužel se mi ale stále ještě nepovedlo vyfotit všechno, takže na zbytek si čtenářky budou muset ještě počkat. A ve vrátnici jsem sobě a Zdenisovi koupil bagetu zvýhodněnou o nějaký bony.
Na koleji mně bolela hlava jak cyp. Chvilku jsme zapářili NFS Carbon na Máchysovo noutbuku a pak nám pustil vybraný scénky z Da Ali G Show.
No a pak jsme se šli sejít na Náměstí of the Old Republic. Zdenis se ztratil, šel na druhou stranu, a pak to sved na mě. Ještě že mě nesved. Tady jsme počkali na Duceho. Ten se dostavil zanedlouho. A pak nějaké chytré mozky vymyslely, že pojedem až na Hvězdu. Že prej je to tam fakt jako vymazlený. Byl jsem zásadně proti tomu, abysme do hospody jezdili přes celou Prahu, když jsou tu hospody na každym rohu aspoň tři. A to jsem, prosim, ještě nevěděl, co je to za podnik ta Zvezda.
Naštěstí jsme nejdřív šli do normální hospody (to kvůli tomu, že do klubu se platí vstup 50 ká), kde jsem se najed a kde jsme si mohli povídat. U stolu vedle nás seděl jeden blbec. Nejradši bych mu uříz, jak mě sral už od začátku. V jednu chvíli se tento postavil a říkal, že když každej dáme stopade, tak nám jeho podržvták udělá striptýz. Tvrdě jsme vyjednávali a slevil na stovku. Tahle sumička se tý ženský ale asi už zdála za hranicí vkusu, tak se zvedla, chytla ho za bundu, vzrušeně povídala něco, z čehož jsem zachytil pouze „ten tvuj malej čůráček“ a běžela pryč.
V hospodě jsme byli bez Milana, protože on věděl, co je ten klub zač. Já to nevěděl, tak jsem se tam nechal nalákat. A nechal jsem si ujet tramvaj, protože jsem psal smsku a nechtělo se mi běžet :). Někdy v pokročilé noční hodině se rozhodlo, že se jde do toho klubu. Hned při vstupu mě oškubali — vstup a šatna. Za to jsem si tam pak koupil jenom jedno pivo.
Sotva jsme přišli, vlezli hoši na parket a předváděli nějaký buzipohyby. Na minutu jsem odvrátil zrak a co jsem to neviděl — Brejza vocumlává nějakou bitchku. Nemoh jsem věřit vlastním vočím, že to nde tak rychle. Ani nebyla moc pěkná.
No, nevim, co se tam Le Clubu komu líbí. Hned při vstupu mě napadlo, že jestli to, co se tam schází, je budoucnost našeho státu/národa, tak to je teda síla. Já jenom doufám, že ta skutečná budoucnost byla v tu chvíli někde jinde a ne v tomhle baráku na vodstřel. Nelíbilo se mi, že tam muzika má hlasitost asi tak 12 B (= 120 dB), nelíbilo se mi, že při močení do mušlí si člověk pomočí boty, protože někdo vykopl tu rúru, nelíbilo se mi, že se na všechno stojí fronta jak na dámskej záchod, nelíbilo se mi, že je tam zahulíno a zaprdíno, nelíbilo se mi, že tam jsou jenom samý šlapky a samý malý děti. No a ta muzika mě vytáčela ze všeho nejvíc. Hlava se mi z toho třásla ještě zbytek víkendu. S Ducem jsme odešli o 2 h dřív, protože to fakt nešlo vydržet.
Poté, co jsme s Ducem venku zažili různá dobrodružství, byly konečně čtyři hodiny a párci vylezli ven. Pak jsme ještě zažili dobrodružství s Ondrášem, když jsme jeli na jeho kolej. Já jsem jezdil jako slepej pasažér, protože jsem si neměl kde koupit lejstky. Ondrovo kolej (Masaříkova) se se švehlovkou nedá vůbec srovnávat. Je to jako Nebe a Dundy.
Duce je tele. Ráno zdrhal na autobus, tak nás vzbudil. A pak nás vzbudil za půl hodiny zas, protože volal Ondrovi, aby mu zjistil, kdy mu ten autobus jede. Po chvilce jsem vysmrděl i já. Jel jsem si koupit sako a pak na návštěvu do Rudný.
A to je asi tak všecko.