Létalo se i před 11. zářím, tak nějak svobodněji

Kontroly na letištích mi svojí neefektivitou a svým zasahováním do soukromí cestujících pijou krev. 11. září 2001 mi bylo čtrnáct let, poprvé jsem letěl až o čtyři roky později, podruhé až o dalších pět let později. Pro mě to vypadá, jako kdyby žádný jiný svět nikdy neexistoval. Nezažil jsem, natož abych si pamatoval, svět bez letištní buzerace.

Avšak jsou tu věci z minulosti, které naruší státní propagandu o tom, že jinak bychom kvůli všude číhajícímu nebezpečí ani nemohli lítat.

Ale radši jsem se zeptal očitých svědků. Na Facebooku jsem položil tyto otázky:

1. Co se kontrolovalo třeba v USA na vnitrostátních letech? Na Wikipedii píšou, že ve Skandinávii nic. V Přátelích je scéna, kdy přiběhnou všichni až ke gejtu někoho přivítat = taky teda žádný kontroly?
2. Na mezinárodních letech se kontrolovalo jenom takovym tim ručnim skenerem a člověk moh normálně na palubu s pitím, sprejem apod. Je to tak? Mohlo se na palubu i s nožem?
3. Jak dlouho asi tak trval security check (byl-li) v porovnání s dneškem?
4. Cokoliv dalšího, co byste chtěli dodat?

—

Tři očití svědci byli tak laskaví, že se o své zážitky podělili i se čtenáři tohoto blogu:

Svědkyně I

1) USA rok 1994: na vnitrostátních letech nebyly žádné kontroly. Měla jsem v roce 1994 zakoupenou stand-by letenku na všechny vnitrostátní lety v USA. od společnosti United Airlines. Vždy jsem zavolala na místní letiště, že jsem stand-by, zda bude jedno místo volné. Vždy bylo, takže jsem se dostavovala k letu na poslední chvíli (nastupovala jsem vždy poslední), a to s několika kufry, bednami, nakonec i s vozíkem, který jsem si musela, jak měsíce šly a jak jsem se stěhovala, koupit. Nikdy jsem nebyla kontrolována, naopak personál mně vždy s úsměvem pomáhal se vším tím bordelem, který jsem stěhovala po celých Státech od MIami po Washington a od San Francisca do New Yorku. Letecká doprava tehdy fungovala v podstatě jako autobusová nebo vlaková, letadlo od někud někam letělo každou půl hodinu, prostě se nastoupilo a letělo se. Jak je to dnes, si nedokážu představit.

2) Na mezinárodních letech se procházelo skenerem, který je dnes například u soudů. Do USA jsem samozřejmě vezla například manikúru a další osobní věci, které člověk dlouhodobě potřebuje. Nikdo neřekl ani popel. Největší strach jsem měla o dva řízky, které jsem převezla letecky z Frankfurtu do Washingtonu s vědomím, že v USA je zákaz dovozu vařeného jídla. Z Jihoafrické republiky jsem si v roce 1995 přivezla letecky s KLM zcela novou střelu dum-dum přes Schipol v Amsterodamu. Měla jsem strach, že mi ji vezmou, tak jsem ji raději dala do kufru a nevzala na palubu. Nikdo si mě nevšiml. Na palubu se samozřejmě chodilo s pitím, ženy s sebou měly parfémy i ve sprejích.

3) Security check trval 5–10 minut, pokud byl součástí třeba rozhovor nebo tak něco. Nejdelší check, který jsem zažila, trval 4 hodiny, bylo to v roce 1990 v Tel Avivu, když u mě našli telefon na Benjamina Netanjahu. Šla jsem na 3 hodiny trvající výslech, opakovaně jsem prošla osobní prohlídkou včetně zavazadel a nakonec museli přijet přátelé a potvrdit, že jsme opravdu s Benjaminem Netanjahu tančili a popíjeli večer před tím u benzínové pumpy. Zpoždění letu do ČSSR, nebo jak se to jmenovalo, bylo 4 hodiny.

4) V letadlech Swissairu jsem na trase Curych–Bombaj–Manila v 90. letech ještě kouřila.

—

Svědek II

Z té doby (do září 2001, poslední v tomto období v létě 1999) si pamatuju na tato letiště: Heathrow, Paříž, Toronto, Vancouver, Soluň, Vídeň, Mnichov, Petrohrad

1) Nemám zkušenost v USA, ale v Kanadě na vnitrostátních letech žádné checky (místní letecké “autobusy” – prostě zastávková linka). – 1995

2) Jasně: pití, spreje – žádný problém. Míval jsem v příručním kufříku zavírací švýcarský nůž, nikde s tím problém nedělali. Ale kdyby měl delší čepel, asi by mi ho sebrali, resp. nedovolili mít u sebe na palubě.

3) Hlavně si, kromě Heathrow, nevzpomínám na fronty. A tam byly už na přepážku/zavazadla. Security-check a gate byly v pohodě. Když to srovnám s dneškem, kdy na Gatwicku tvrdnu desítky minut na security check, abych si sundal většinu oblečení, vyndal baterky z přístrojů a často také chtějí, aby si sundal boty – dřív to bylo nesrovnatelně rychlejší. Na vstupu jen krátký rozhovor (proč tam letím a jestli mám kde bydlet) – jen v Kanadě a Británii. Rozhovor trval odhadem do 1 minuty . Ale stejné to bylo i na trajektech na anglické straně.

4) Třeba z Kanady jsem oficiálně neodletěl, i když jsem tam byl v době, kdy ještě byla zapotřebí víza. Let z Vancouveru do Toronta měl zpoždění a protože byl vnitrostátní, v zásadě jen letenka/boarding pass. No a protože jsme měli zpoždění, ulítl poslední spoj do Paříže, přesměrovali nás na Londýn a do té 737 směr Londýn jsme jeli kus po letištní ploše v nějakém vozítku – tuším, že na ložné ploše té ještěrky, co vozí kufry (byla tma a je to dávno). Žádné formuláře (měli tam ohlašovací lístek na vstupu i na výstupu), žádná pasová kontrola, žádný security check. Prostě si s tím nedělali hlavu. To by se asi dnes nestalo.

—

Svědek III

(lítá po světě od roku 1990)

1) V USA se na vnitrostátních letech před pádem Dvojčat nekontrolovalo skoro nic. Na některé lety se dokonce ani nevystavovaly místenky, prodali jen počet letenek, který odpovídal počtu sedadel v letadle, a kam si kdo sedl, tam seděl. Jednou jsme s kolegou na letu z Tucsonu do LA (myslím, že se Southwest Airlines) otáleli s nástupem do letadla a zbyla na nás dvě místa “proti směru jízdy”… ve starém B707, kde bylo na všechno málo místa, takže jsem si ramínko s věcmi musel položit na klín (!!!) a při startu jsem padal na bábu, co seděla na čtyřce proti mně… Málem jsem kolegu zabil, a od té doby jsem se dral do letadla vždycky co nejdřív. :)

2) Ono záleželo na letišti, bylo to různé, ale v devadesátých letech to s bezpečností fakt neprožívali; na palubu se mohlo nosit pití včetně chlastu (jednou nás chtěli za letu připravit o lahev whisky, kterou jsme s kolegou popíjeli při letu z NY do San Antonia, ne snad proto, že jsme si přinesli svůj alkohol, ale proto, že neměli kontrolu nad tím, kolik už jsme toho vypili :) ), naprosto běžný byl švýcarský armádní nůž, který se před Dvojčaty běžně prodával jako jeden z nejoblíbenějších suvenýrů v duty free shopech na letištích. Jednou mi při odletu z NY do Prahy našli v kufříku v boční kapse nůž Opinel s 12 cm dlouhou čepelí, o kterém jsem vůbec nevěděl, že tam mám – dali ho do obálky a dali pilotovi, který mi ho pak v Praze vrátil. Naprosto neuvěřitelný je, že ten nůž jsem s sebou vozil celou cestu z Prahy do NY a pak i několik letů po USA, a našli ho až při odletu domů…

3) Vůbec si nepamatuju, že něco takovýho bylo; u šaltru jsem se normálně odbavil, podal kufr / kufry, hlavně vždycky kontrolovali víza, aby mě Američani nevrátili (na náklady letecké společnosti, která tam přivezla týpka bez víza); jinak jsem Vláďovi vždycky vozil nějaký flašky, co jsem kupoval na letišti v duty free, naprosto bez problémů – vždycky jen v duty free upozorňovali, že se do USA nesmějí vozit kubánské doutníky a rum, protože na to bylo embargo; ale bezpečnost byla naprostá formalita.

—

Jak se říká ve filmu Posel: “The past is a foreign country, they do things differently there.”