Létalo se i před 11. zářím, tak nějak svobodněji

Kontroly na letištích mi svojí neefektivitou a svým zasahováním do soukromí cestujících pijou krev. 11. září 2001 mi bylo čtrnáct let, poprvé jsem letěl až o čtyři roky později, podruhé až o dalších pět let později. Pro mě to vypadá, jako kdyby žádný jiný svět nikdy neexistoval. Nezažil jsem, natož abych si pamatoval, svět bez letištní buzerace.

Avšak jsou tu věci z minulosti, které naruší státní propagandu o tom, že jinak bychom kvůli všude číhajícímu nebezpečí ani nemohli lítat.

Ale radši jsem se zeptal očitých svědků. Na Facebooku jsem položil tyto otázky:

  1. Co se kontrolovalo třeba v USA na vnitrostátních letech? Na Wikipedii píšou, že ve Skandinávii nic. V Přátelích je scéna, kdy přiběhnou všichni až ke gejtu někoho přivítat = taky teda žádný kontroly?
  2. Na mezinárodních letech se kontrolovalo jenom takovym tim ručnim skenerem a člověk moh normálně na palubu s pitím, sprejem apod. Je to tak? Mohlo se na palubu i s nožem?
  3. Jak dlouho asi tak trval security check (byl-li) v porovnání s dneškem?
  4. Cokoliv dalšího, co byste chtěli dodat?


Tři očití svědci byli tak laskaví, že se o své zážitky podělili i se čtenáři tohoto blogu:

Svědkyně I

1) USA rok 1994: na vnitrostátních letech nebyly žádné kontroly. Měla jsem v roce 1994 zakoupenou stand-by letenku na všechny vnitrostátní lety v USA. od společnosti United Airlines. Vždy jsem zavolala na místní letiště, že jsem stand-by, zda bude jedno místo volné. Vždy bylo, takže jsem se dostavovala k letu na poslední chvíli (nastupovala jsem vždy poslední), a to s několika kufry, bednami, nakonec i s vozíkem, který jsem si musela, jak měsíce šly a jak jsem se stěhovala, koupit. Nikdy jsem nebyla kontrolována, naopak personál mně vždy s úsměvem pomáhal se vším tím bordelem, který jsem stěhovala po celých Státech od MIami po Washington a od San Francisca do New Yorku. Letecká doprava tehdy fungovala v podstatě jako autobusová nebo vlaková, letadlo od někud někam letělo každou půl hodinu, prostě se nastoupilo a letělo se. Jak je to dnes, si nedokážu představit.

2) Na mezinárodních letech se procházelo skenerem, který je dnes například u soudů. Do USA jsem samozřejmě vezla například manikúru a další osobní věci, které člověk dlouhodobě potřebuje. Nikdo neřekl ani popel. Největší strach jsem měla o dva řízky, které jsem převezla letecky z Frankfurtu do Washingtonu s vědomím, že v USA je zákaz dovozu vařeného jídla. Z Jihoafrické republiky jsem si v roce 1995 přivezla letecky s KLM zcela novou střelu dum-dum přes Schipol v Amsterodamu. Měla jsem strach, že mi ji vezmou, tak jsem ji raději dala do kufru a nevzala na palubu. Nikdo si mě nevšiml. Na palubu se samozřejmě chodilo s pitím, ženy s sebou měly parfémy i ve sprejích.

3) Security check trval 5–10 minut, pokud byl součástí třeba rozhovor nebo tak něco. Nejdelší check, který jsem zažila, trval 4 hodiny, bylo to v roce 1990 v Tel Avivu, když u mě našli telefon na Benjamina Netanjahu. Šla jsem na 3 hodiny trvající výslech, opakovaně jsem prošla osobní prohlídkou včetně zavazadel a nakonec museli přijet přátelé a potvrdit, že jsme opravdu s Benjaminem Netanjahu tančili a popíjeli večer před tím u benzínové pumpy. Zpoždění letu do ČSSR, nebo jak se to jmenovalo, bylo 4 hodiny.

4) V letadlech Swissairu jsem na trase Curych–Bombaj–Manila v 90. letech ještě kouřila.

Svědek II

Z té doby (do září 2001, poslední v tomto období v létě 1999) si pamatuju na tato letiště: Heathrow, Paříž, Toronto, Vancouver, Soluň, Vídeň, Mnichov, Petrohrad

1) Nemám zkušenost v USA, ale v Kanadě na vnitrostátních letech žádné checky (místní letecké “autobusy” – prostě zastávková linka). – 1995

2) Jasně: pití, spreje – žádný problém. Míval jsem v příručním kufříku zavírací švýcarský nůž, nikde s tím problém nedělali. Ale kdyby měl delší čepel, asi by mi ho sebrali, resp. nedovolili mít u sebe na palubě.

3) Hlavně si, kromě Heathrow, nevzpomínám na fronty. A tam byly už na přepážku/zavazadla. Security-check a gate byly v pohodě. Když to srovnám s dneškem, kdy na Gatwicku tvrdnu desítky minut na security check, abych si sundal většinu oblečení, vyndal baterky z přístrojů a často také chtějí, aby si sundal boty – dřív to bylo nesrovnatelně rychlejší. Na vstupu jen krátký rozhovor (proč tam letím a jestli mám kde bydlet) – jen v Kanadě a Británii. Rozhovor trval odhadem do 1 minuty . Ale stejné to bylo i na trajektech na anglické straně.

4) Třeba z Kanady jsem oficiálně neodletěl, i když jsem tam byl v době, kdy ještě byla zapotřebí víza. Let z Vancouveru do Toronta měl zpoždění a protože byl vnitrostátní, v zásadě jen letenka/boarding pass. No a protože jsme měli zpoždění, ulítl poslední spoj do Paříže, přesměrovali nás na Londýn a do té 737 směr Londýn jsme jeli kus po letištní ploše v nějakém vozítku – tuším, že na ložné ploše té ještěrky, co vozí kufry (byla tma a je to dávno). Žádné formuláře (měli tam ohlašovací lístek na vstupu i na výstupu), žádná pasová kontrola, žádný security check. Prostě si s tím nedělali hlavu. To by se asi dnes nestalo.

Svědek III

(lítá po světě od roku 1990)

1) V USA se na vnitrostátních letech před pádem Dvojčat nekontrolovalo skoro nic. Na některé lety se dokonce ani nevystavovaly místenky, prodali jen počet letenek, který odpovídal počtu sedadel v letadle, a kam si kdo sedl, tam seděl. Jednou jsme s kolegou na letu z Tucsonu do LA (myslím, že se Southwest Airlines) otáleli s nástupem do letadla a zbyla na nás dvě místa “proti směru jízdy”… ve starém B707, kde bylo na všechno málo místa, takže jsem si ramínko s věcmi musel položit na klín (!!!) a při startu jsem padal na bábu, co seděla na čtyřce proti mně… Málem jsem kolegu zabil, a od té doby jsem se dral do letadla vždycky co nejdřív. :)

2) Ono záleželo na letišti, bylo to různé, ale v devadesátých letech to s bezpečností fakt neprožívali; na palubu se mohlo nosit pití včetně chlastu (jednou nás chtěli za letu připravit o lahev whisky, kterou jsme s kolegou popíjeli při letu z NY do San Antonia, ne snad proto, že jsme si přinesli svůj alkohol, ale proto, že neměli kontrolu nad tím, kolik už jsme toho vypili :) ), naprosto běžný byl švýcarský armádní nůž, který se před Dvojčaty běžně prodával jako jeden z nejoblíbenějších suvenýrů v duty free shopech na letištích. Jednou mi při odletu z NY do Prahy našli v kufříku v boční kapse nůž Opinel s 12 cm dlouhou čepelí, o kterém jsem vůbec nevěděl, že tam mám – dali ho do obálky a dali pilotovi, který mi ho pak v Praze vrátil. Naprosto neuvěřitelný je, že ten nůž jsem s sebou vozil celou cestu z Prahy do NY a pak i několik letů po USA, a našli ho až při odletu domů…

3) Vůbec si nepamatuju, že něco takovýho bylo; u šaltru jsem se normálně odbavil, podal kufr / kufry, hlavně vždycky kontrolovali víza, aby mě Američani nevrátili (na náklady letecké společnosti, která tam přivezla týpka bez víza); jinak jsem Vláďovi vždycky vozil nějaký flašky, co jsem kupoval na letišti v duty free, naprosto bez problémů – vždycky jen v duty free upozorňovali, že se do USA nesmějí vozit kubánské doutníky a rum, protože na to bylo embargo; ale bezpečnost byla naprostá formalita.

Jak se říká ve filmu Posel: “The past is a foreign country, they do things differently there.”

2 thoughts on “Létalo se i před 11. zářím, tak nějak svobodněji”

  1. Na oficiálních trasách to asi v sedmdesátých letech tak uvolněné nebylo, ale na linkách LETu Kunovice panovala přímo domácká atmosféra. Ráno po příchodu do práce mi vedoucí oznámil, že mám cosi vyřídit na Státní letecké inspekci ve Vodochodech a za chvíli na to už jsem s několika spolucestujícími seděl v podnikovém OK-AZB.
    Pilot mě coby mladého eléva neznal, takže chtěl nakouknout do mého zavazadla, což ale byla jediná bezpečnostní kontrola. Pak se zeptal
    – Tož co chlapi, už jsme všichni?
    – Ještě počkáme na Hráčkovou z osobního, říkala, že potřebuje ve francouzské prodejně na Jindřišské nakoupit hořčice.
    Po chvíli přiběhla paní Hráčková, dveře zaklaply, posádka nahlásila do věže, že je nás dneska osm a startovalo se.
    Při zpáteční cestě moji spolucestující koštovali nakoupený koňak, kouřili, konverzovali za letu s piloty a po přistání, ještě než jsme dorolovali, už se tlačili u dveří, aby stihli oběd v závodní jídelně.

  2. Páni… Normální slušnej člověk by po přečtení takovýho článku málem začal věřit těm konspiračním teoriím!

Comments are closed.