… aneb jak napsat slohovku, když o tématu nic nevíte, čili papír plný prázdných slov.
Bohumil Hrabal je všeobecně považován za jednoho z největších autorů, jaké naše země kdy poznala. Snad pouze Haškův Švejk platí v zahraničí za stejnou váhovou kategorii, neboť dílo Bohumila Hrabala bylo přeloženo do osmadvaceti jazyků. Bohumil Hrabal neovlivnil pouze literární tvorbu v českých luzích a hájích, ale druhotně také tvorbu filmovou.
Musím se přiznat, že v záplavě děl od jiných autorů jsem se k Hrabalovi ještě nedostal, přestože na mě několik jeho knížek čeká na stole. S filmy podle Hrabalových námětů jsem na tom obdobně. Postřižiny jsem sice viděl, ale je tomu tak dávno, že nemám ani ponětí, o čem film byl. Taky jsem z něj v té době evidentně neměl rozum. A k žádnému jinému filmu, ani k oscarovým Ostře sledovaným vlakům, jsem se též ještě nedopracoval.
Tedy s jedinou výjimkou. Obsluhoval jsem anglického krále. Ten film je naprosto o ničem, neříká nic nového a vlastně ani nic starého, neříká vůbec nic. Mravní poučení žádné, vtip žádný, invence žádná. Podle toho, co je o Hrabalovi odevšad slyšet, předpokládám, že Jiří Menzel film zkazil. Obdobně jako Peter Jackson zkazil Pána prstenů. Po zhlédnutí prvního dílu jeho veledíla jsem znechuceně prohlásil, že něco takového číst nikdy nebudu. Následně jsem pojal podezření, že pan Tolkien to musel napsat daleko lépe, protože je to přece velký spisovatel. A skutečně, kniha byla mnohem lepší. Stejnou chybu nehodlám činit znovu, a proto jsem odhodlán dostat se ke knize se stejným titulem co nejdříve.
Bohumil Hrabal, jehož biologický otec není uveden ani v křestním listě, nastoupil po maturitě na právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studia musel dočasně přerušit vinou uzavření vysokých škol v době nacistické okupace. Navštěvoval také přednášky dějin literatury, umění a filosofie, což zcela koresponduje s jeho velkým všeobecným záběrem, který ve svých dílech prezentuje.
Kromě nacistických životních překážek si jako všichni lidé v bývalém východním bloku musel posléze vytrpět i ty komunistické. A tak od roku 1970 publikoval pouze v samizdatových a exilových periodikách. Např. již zmiňovaná kniha Obsluhoval jsem anglického krále byla oficiálně vydána až v roce 1989, osmnáct let po sepsání a devět let po exilovém vydání.
Jeho díla jsou charakteristická autobiografičností, uměleckou imaginací, fantazií, groteskností, nadsázkou, komikou i černým humorem. Jeho díla jsou vysoce kultivovaná i triviální. Nevyhýbá se slangu a poetismům, hraje si s jazykem. V pozdějších dílech je patrný melancholický tón. O jeho díle leccos vypovídá i jeho vlastní citát:
Do blankytně modrounkého celofánu humoru lze zabalit ztrápené a krvavé součástky denních starostí.
Ve svém hrobě v Hradištku je pohřben spolu s matkou „Maryškou“, nevlastním otcem „Francinem“, strýcem „Pepinem“, ženou „Pipsi“ a bratrem „Slávkem“, tedy se svými zdroji inspirace a výraznými postavami svých knih.
Z toho, co vím o Bohumilu Hrabalovi (z doslechu), se domnívám, že se jedná o autora z nejlepších. Nemohu se dočkat, až si některé z jeho knih přečtu.