Po padesáti kilometrech v úmorném vedru jsem se přiblížil pravoúhlé pravotočivé zatáčce v Podstrání. A najednou to bylo tu. Bum, prásk, fšššš, slop, slop… a už jsem jel po prázdný gumě. Sesedl jsem z kola a viděl, že je to v háji. Do Sokolova je to ještě 10 km, signál tu není široko daleko a lepení, záložní duši ani pumpičku nemám.
Rozhodl jsem se, že v Sokolově musím být do dvou hodin, že to déle nemůže trvat. A šel jsem. Hlavně jsem si myslel, že zanedlouho dojdu do zóny, kde bude signál a přivolám si servisní vůz. Jenže signál pořád nikde. Tak mě to tedy přestalo bavit a začal jsem stopovat. Chlápci mi nikdy nezastavili. První zastavila mladá dáma v malinkatym autě (tzv. nákupní tašce). Požádal jsem jí, zda bych si mohl zavolat. Vytáhl svůj Razr a řekla, že nemá signál. Pak mě přesvědčovala, že se jí moje kolo určitě vejde do auta. Možná že by se tam i vešlo, ale nějak jsem neměl to srdce narvat ho do nákupní tašky. Tak jsem se poděkoval a stopoval dál.
Jako další mi zastavili manželé ve favoritu. Po zjištění, že ani oni nemají signál, mi řekli, že mám vytrvat a odjeli. Ale do favorita už bysme Stínovlase nějak narvali ;). Potom ale přišla moje šťastná chvíle. Zastavila mi dáma s docela rozroštěným mobilem v bílém Mondeu. Sice neměla signál, ale nabídla mi, že mě vezme. Hodili jsme tedy Stínovlase do kufru a byl jsem dovezen do Sokolova. Věděl jsem, že řidič Mondeí jsou ty nejférovější lidi pod sluncetem.
Ještě jsem chtěl poznamenat, že jsem se divil, že ani jeden cyklista a ani jeden řidič (když jsem nestopoval) se neoptal, jestli něco nepotřebuju. Kdybych já teda viděl někoho v cyklistickym, kterak tlačí kolo z kopce, pojal bych podezření, že to nedělá z dlouhé chvíle, ale že má problém a zastavil bych. O totéž bych rád poprosil vás. Když uvidíte, jak někdo tlačí kolo z kopce, zastavte prosím a optejte se, zda je vše v pořádku.