Po dlouhém letu Peking-Dubaj, kde jsem seděl vedle smrdutýho Číňana, jsme nad ránem vystoupili na dubajském letišti a snažili se přes pasovou kontrolu dostat do Dubaje, kde nás čekal téměř 24hodinový přestup. Některý pronárody tu ani nemusej ukazovat pas imigračnímu úředníkovi, projdou jenom přes automatický dveře, ale Češi ještě tuhle vymoženost neměli. Takže jsme museli projít týpka v bílym hábitu (prej se to jmenuje thawb a nosej to tam všichni). Naštěstí nedělal drahoty a pustil nás bez prodlení.
Po chvilce zkoumání jsme přišli na to, jak metrem dojet do hotelu, kde strávíme ten jeden den a jendu noc na přestupu. Šárka našla na Bookingu čtyřhvězdičkovej hotel v 90% slevě. Nekupto!
First order of business byl samozřejmě bazén na střeše hotelu. Venku bylo 41 °C, no joke. Takže i v bazénu moh člověk nad hladinou vydržet jenom chvilku, jinak by se usmažil. Po chvilce chillaxování jsme ale sebrali klobouky, brejle a odvahu a vypravili se do města. Určitě jste jako děti taky hráli mezinárodní hru “podlaha je láva”, kdy jste museli přeskákat celej dům po postelích, židlích, gauči, stolu, lustru atp., abyste se nedotkli žhnoucí lávy na podlaze.
Tak Dubaj je na přelomu července a srpna přesně taková, akorát ve skutečnosti. Když se vám nepovede přeskákat z hotelu do restaurace a pak do metra celou cestu ve stínu, zemřete. Doskákali jsme teda někam o pár metrů vedle a hned nás lákal hostinskej, ať si u něj dáme do nosu. Kanafeh můžu jedině doporučit. Tedy pokud jste v posledním měsíci neměli ani gram cukru, protože tohle jídlo je cukrová pochoutka (dvě tlustý vrstvy cukru a mezi nima jedna tenčí vrstva cukru).
Ze svačinky jsme stínem doskákali do klimatizovanýho metra, odkud jsme měli v plánu dojít skrz Dubai Mall k Burj Khalifa. Z metra do nákupáku se jde asi čtvrt hodiny klimatizovanym tunelem. To se neni co divit, jinak by nemusely přežít všechny ty zbohatlický bydlenky, co jezdí do Dubaje vyválet se na pláži, nakupovat hadříky a riotovat na diskotéce. Nic jako Dubai Mall jsem v životě neviděl. Je tam 1200 obchodů, několikapatrový akvárko, zimní stadión a bůhvíco dál. A není to ani zdaleka největší obchoďák na světě. Ten největší, New South China Mall v Dongguanu v čínské provincii Guangdong, je zhruba dvakrát větší (i když je zase skoro prázdnej).
Bizarním poznatkem z mallu je, že v Dubaji se tvoří fronty na pánských záchodcích. Ten thawb totiž nemá poklopec, takže si musí arabští mužové celý tento hábit vyhrnout v kabince. Ale kdo jde jenom na mušli, má volnej průchod, protože k ní jdou jenom bílý sáhibové.
Když jsme u toho, musim se s váma podělit o následující statistiku. V Dubaji žijí téměř tři milióny lidí. Z toho pouze 17 % (!) jsou Emirati, tj. původem ze Spojených arabských emirátů. Plných 53 % (!!) obyvatel je z Indie, následují Pákistán, Bangladéš a Filipíny. Američanů je zde kvůli stupidnímu americkému celosvětovému zdanění příjmů málo.
Když jsme se dostatečně pokochali rybama, hokejem a celym mallem, vylezli jsme ven pod Burj Khalifa – největší barák světa. Měří 830 metrů a má 163 pater. Vyhlídka se jmenuje At the Top, ale to je klamavá reklama, protože je už na 124. patře. Kde to jsme?
“Dej tu hlavu na stranu trochu, ta věž za tebou neni vidět.”
Na svačinku jsme zašli zpátky do mallu, protože jsem tam zahlíd Potbelly’s. To je americká bagetárna, jejíž jedna pobočka se nachází hned za rohem od Cato Institutu, takže jsem tam během stáže chodil na oběd několikrát týdně. Nemoh jsem si nechat ujít příležitost po takový době se zase zakousnout do tý jejich výborný bagety. Mmmm.
Mezitim venku padla tma a na mě padla únava jak blázen. Šárka hrozně chtěla vidět Burj al-Arab (hotel, co vypadá jako plachta), ale já jsem si vůbec neuměl představit, že dokážu zůstat vzhůru ještě tak dlouho, abych dojel tam a zpátky. Navíc se mi to z mapy jevilo poněkud nepřístupné z metra. Sorry jako. :( Dojeli jsme na hotel a jediný, co pamatuju, je, že jsem usnul spánkem spravedlivých.
Ráno jsme museli hrozně brzo na letadlo. Logicky jsme došli na metro a tam všechny vchody zavřený. Kolem jde týpek a povídá: “Je pátek, metro jezdí až v poledne.” WAT? Opožděnou provozní dobu jsem vzal na vědomí, ale zdůvodnění “je pátek” mi moc neštymovalo. Jak koukám na web toho metra, tak to teda jezdí od deseti, ale stejně. Pak ale člověk zjistí, že pátek je arabská neděle a všecko je jasný.
Vzali jsme teda taxíka až na letiště, byl hrozně levnej. Už si nepamatuju tu částku, ale bylo to snad pod deset eur. Jenže my jsme už neměli dirhamy a taxíkář nebral karty. Fffuuuu. Yuan mi nepřipadal zrovna jako mezinárodně akceptovaný platidlo, ale ze zoufalství jsem se aspoň zeptal, jestli nebere eura. Ty bral, takže krize zažehnána a mohli jsme na letiště. Snídaně a kafíčko v Costě, check-in, pak čtyřicetiminutová jízda autobusem k letadlu a šup do Prahy. V letadle se mi povedlo vylít pivo na zem a hrozně jsem se za to styděl. :D
Pokud vás zajímají zážitky letušek u Emirates – a to jak z letů, tak z Emirátů, pak musim doporučit blogy Eva Was Here a Too Sweet Nothings.
Byla to super dovolená, viděli a zažili jsme toho spousty. Snad se líbila i spolucestovatelce. :) Do Prahy jsme doletěli v pátek 1. srpna 2014. V pondělí jsem nastupoval v Bruselu do Evropského parlamentu a zahájil tak #eurocratproblems. Ale o tom zase až v jiné knize.