Je mi to líto, hodně líto. I když náladu mi zvýšila Kačena na třicítce. Nevadí mi porážka v semifinále, to se stává a ví to i naše zlatá parta. To, co mi vadí, je to ostudné skóre. A tak jsem přemýšlel o ostatních týmech, zda se jim to taky stává. Našim se to stalo nedávno v semifinále MS s Kanadou, kdy jsme dostali výprask 8:4.
Hůř než my skončili Švédové ve čtvrtfinále SP, kdy jsme jim my napráskali 6:1. A dokonce ve Stockholmu. Rusákům se to stává pořád, jsou schopni dostat výprask i od Lotyšů. Finové si výprasky občas nadělují se Švédy navzájem a Slovákům jsme je ještě nedávno se železnou pravidelností nadělovali my. Američané podobně jako Rusové (ale z jiných důvodů) jsou taktéž všehoschopní. Jenom nemůžu přijít na moment, kdy by výprask dostali Kanaďané. Pokud někdo o nějakém ví, rád se nechám poučit. Jediné, co mě v souvislosti s Kanadou napadlo, byl výsledek Detroit — Colorado 6:0 v sedmém zápase semifinále Stanley Cupu v brance s Patrickem Roy a s mnoha dalšími Kanaďany v poli.
Takže pokud mě paměť neklame, tak bych chtěl říct, že se mi líbí tahle kanadská morálka, ta kanadská zarputilost, obzvlášť s javorovým listem na hrudi. Z toho bysme si měli vzít příklad. Zřejmě se v semifinále jednalo o chybu trenéra, neb v obraně zela díra velká jako jáma lvová (update: byl jsem zpraven, že Pavel Kubina byl přítomen u šesti obdržených gólů, což si hvězda jeho formátu nesmí dovolit!). Ale jsem zásadně proti tvrzení, že Alois Hadamczik je špatný nebo průměrný ligový kouč. Alois Hadamczik je jeden z nejlepších trenérů, které naše liga kdy měla. A nesuďme ho po jednom turnaji, navíc tak specifickém jako je tento (nesehranost, zranění atp.).
Turnaj z našeho pohledu
Turnaj měl z našeho pohledu mouchy ještě před tím, než začal. Pominu, že hráči, kteří by mohli být tahouny našeho týmu, mrhají (?) svým talentem na farmě (např. Jirka Hudler). Do skvělé pohody se v Rangers dostal Petr Průcha, jenže týden před olympiádou se zranil, což je velká smůla. Na druhou stranu se tak dveře otevřely Patriku Eliášovi, jenž se však zranil hned v prvním zápase. Největší ztrátu však český tým utrpěl na brankářském postu. Živoucí legenda světového hokeje a jeho historicky i aktuálně nejlepší brankář Dominik Hašek se zranil v desáté minutě prvního zápasu s Německem. Utrpěli jsme tak ztrátu nejen v brance, ale i v morálce. Tvrdím, že s Haškem v bráně by nikdy nemohlo dojít k tak matným výkonům a o semifinálovém debaklu by vůbec nemohla být řeč.
V zápase proti Finsku se pak zranila další živoucí legenda. Opět se zároveň jedná o nejlepšího hráče světa, o Jardu Jágra. Způsob, jakým byl zraněn, je naprosto nesportovní a hráč Ruutu se měl dočkat výprasku od našich hokejistů a tvrdého disciplinárního trestu. Nedočkal se však ani jednoho z toho. Těžko obviňovat Jardu Jágra z matného výkonu, když 1) tak hrál celý tým a 2) se nemohl cítit bezpečně. I tak byl ale jedním z nejplatnějších hráčů, už tradičně vedle Martina Ručinského a Vaška Prospalů, nově se k nim přidal i Marek Židlický. Jak odhalila investigativní žurnalistika TV Nova, byl Jarda Jágr hlavní postavou při bránění postupu ze čtvrtfinále, kdy z čisté gólovky odstranil dva Slováky, přestože tuto činnost mají v popisu práce hráči na jiných postech. Osobně jsem s výkonem Jardy Jágra spokojen, i když jsem očekával že bude řádit mnohem víc.
Po odstoupení Dáminejtra se ukázaly nečekané problémy s formou Tomáše Vokouna. Co nadělat, Hašek je jenom jeden a s tím se asi i do budoucna budeme muset nějak srovnat. V mém osobním žebříčku gólmanů, které jsem zažil, stojí na neotřesitelném prvním místě Dominik Hašek, znatelně za ním je Roman Čechmánek, za ním Milan Hnilička a až na pomyslném čtvrtém místě se nachází Tomáš Vokoun. Nerad bych mu křivdil, ale ze svých výkonů v průběhu let mě přesvědčil spíše, že mu věřit moc nemám, a letos to docela korunoval. (A pozor: Brankáře podle mého nelze hodnotit jinak než podle pocitu. Žádný brankář na světové úrovni nepouští pravidelně góly, za které může, ale dobrý brankář vyložené góly chytá. A to dle mého soudu Tomáši Vokounovi chybí.)
Nedosáhli jsme na vytoužené zlato, popravdě jsme na to ani neměli. Finové i Švédové prokázali mnohem vyšší standard hry. Předváděnou hrou bysme si skoro zasloužili zůstat ve skupině. Budiž nám ku cti, že i v takové formě jsme dosáhli na olympijskou medaili a ze čtyř turnajů, kde startovali borci z NHL (loňské MS a poslední tři olympiády) máme nejlepší bilanci: dvě zlata a bronz. (Kanaďané mají zlato a stříbro, Švédové zlato, Rusové stříbro a dva bronzy, Finové stříbro a bronz a Američané stříbro.)
Z globálního pohledu
Olympijský turnaj určitě přinesl zklamání favorizovaným zámořským celkům, které na minulé olympiádě svedly boj o olympijské zlato. Já osobně mám oba tyto týmy rád a nesnáším, když o nich někdo mluví jako o arogantních (myslím, že se od nich v mnoha směrech máme stále čemu učit), takže mě jejich brzký odchod zamrzel. Čest férových týmů jsme pak museli zachraňovat my ;).
Nemenší zklamání pak turnaj musel přinést i hrdému týmu Slovenska. Zde si naopak myslím, že výraz arogantní je zcela namístě. Slováci se osm let omlouvali, vymlouvali a zaklínali neúčastí svých hráčů z NHL na olympijských turnajích. Nikdo ale nedokázal zodpovědět otázku, proč jsou na tom naši východní sousedé tak špatně, že výběr složený z hráčů jejich a naší extraligy v souboji s hráči např. německé DHL naprosto selhal. Letos natěšení, že vyhráli skupinu a porazili i vysoce favorizované Rusy, těšili se naši bývalí federální spojenci, že náš nemastný neslaný tým zblajznou jak malinu. Ale ouha, my se jen tak nedáme.
V dějinách MS i olympiád jsme se Slováky prohráli pouze jednou, a to v zápase o třetí místo po výprasku 8:4 s Kanadou, kde, troufám si tvrdit, našim hráčům scházela i ta nejmenší motivace. Naopak Slováci zápas brali jako pomstu nenáviděným Čechům, po zápase se dokonce doznali, že bronz vybojovaný nad námi je lepší než stříbro, a na ledě se radovali jako kdyby vyhráli minimálně zápas o nadvládu nad vesmírem. Protože to Slováci asi neumí, muselo mi být trapně za ně. Letošní srovnání zápsů Česko — Slovensko se zápasy Československo — SSSR ponechám radši bez komentáře.
Finále pak bylo soubojem dvou jasně nejlepších celků, mezi nimiž jsem neměl favorita. Octnul jsem se ve schizofrenní situaci, kdy jsem olympijské zlato z celého srdce přál Teemu Selännemu a Saku Koivuovi, ale na druhou stranu jsem ji absolutně nepřál Jarkko Ruutuovi. Vše v nádherném zápase vyřešil o něco lepší švédský tým.
Malá lingvistická poznámka: Proč se u Němců v mezinárodním přepisu přepisuje přehláska jako “e” — např. Gruenenfelder namísto Grünenfelder, ale u Finů nebo Švédů ne (Bäckman nebo Hävelid jsou pak Backman resp. Havelid)?
Olympijský turnaj, jaký jste nechtěli, aneb poznámka o rozhodčích
Tendence pískat jakoukoliv nepravost, hlavně co se hokejkových faulů týče, se vede, aspoň tedy na této olympiádě se tak vedla, poměrně nešťastně. Jestli se od nové sezóny takhle píská v NHL, tak to tedy potěšpámbu. Z hokeje se tak stává sport, na který se nedá koukat. Někdo by si měl uvědomit, že hokejisté nejsou baskeťáci (a už vůbec ne florbalisti), kteří se rozpláčou, jenom se na ně někdo zle podívá. Na hokeji je fascinující mj. právě tvrdost, z tohoto důvodu by se měl zápasům ponechat trochu volnější průběh, protože jinak se hraje pořád přesilovka. Úplně na závěr bych ještě dodal, že v porovnání se zabijáckým faulem, za který Ruutu měl dostat trest ve hře a měl být vyloučen z Her, vyznívá taková pseudostarost o čistotu hry docela komicky.
Olympijský turnaj se mi líbil, jak z pohledu fanouškovského, tak i z pohledu “nestranného”. (Člověk nemůže být nestranný, ale nesmí být zaujatý.)