Koncem sedmdesátých let natočil Miloš Forman filmovou adaptaci muzikálu Vlasy. Nejen nad tímto muzikálem, který se zabývá květinovou generací americké mládeže, bych se chtěl nyní trochu zamyslet.
Vlasy považuje spousta žen za svojí image, za svoje vyčlenění se z davu. Ve dvacátém století se k nim přidali i páni. Moje paní učitelka v první a druhé třídě základní školy vždy říkávala klukům, kteří měli dlouhé vlasy: „Dlouhé vlasy, krátký rozum.“ A čtěme taktéž v textu duchovním: „Cožpak vás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou, kdežto pro ženu ctí? Vlasy jsou jí totiž dány jako závoj. (1K 11,13-15)“
Hippies, jak si též říkají, si jako své symbolikum vzali dlouhé vlasy, čelenku, marihuanu za uchem a stupidní hesla jako „Make love, not war!“ Ty ortodoxní z květinových dětí pak celé dny nedělaly nic jiného, než že kouřily marihuanu, povalovaly se po parcích a vedly řeči o tom, jak se všichni bezmezně milují. Slyšet ty nesmysly Karl Marx, střihal by radostí ušima.
Pacifismus a levičáctví této generace jsou charakteristicky doprovázeny pocitem naprosté neomylnosti, který předem vylučuje jakoukoliv diskusi. Hnáni nepochopitelnou ideou, že se vše smí, dostávají se filmoví hrdinové do značných problémů, viz např. uvěznění nebo později mnohem jasněji Bergerovu smrt. George Berger mysle, že se přece nemůže nic stát, se vymění s Claudem Bukowským, který se právě nachází v přijímači pro vietnamský konflikt. Všechno je přece tak jednoduché, jenom se na chvíli vymění. Jenže vojáci jsou odveleni do akce, kde George Berger, jako tisíce jeho spoluobčanů umírá.
Muzikál podle mého názoru skutečně dobře poukazuje právě na tuto lehkovážnost, která nemůže skončit dobře. Hrdinové se nezadržitelně ženou od začátku do katastrofy. Nemají ani dolar, fetují, bouří se proti veškeré dřívější společnosti. Neuznávají rodinu, práci, odpovědnost ani vlast. Nemalou měrou se tito lidé podíleli na odchodu amerických vojáků z Vietnamu, v důsledku čehož je v něm dodnes komunistická krutovláda.
Ani s odstupem času však tito lidé schopni uznat svou chybu a stále se své víry v lásku mezi všemi pevně drží. A tak je můžeme znovu a znovu vidět po celém světě. Jsou to antiglobalisté, antibushisté, antiamerikanisté. Pro zachování míru jsou schopni vymlátit výlohy všech McDonaldů světa. Vždy se dají poznat na první pohled podle transparentů čím dál hloupějších jako třeba „No blood for oil!“
Jak jde z této slohové práce (i ostatních mých vystoupení) vidět, nemám tyto lidi příliš rád a nemám rád jejich názor na svět. Mnohem raději mám osobní zodpovědnost než schovávání se za jednoduchá hesla; válku vidím jako mnohem lepší řešení než ostudu a válku, které se stejně nelze vyhnout (takových příkladů je v historii velmi mnoho); rodinu považuji za jednu z nejvyšších hodnot a nesnáším drogy.
Tento Formanův film jsem viděl už v osmé třídě na hodině hudební výchovy a nelíbil se mi. Nelíbilo se mi, že ti lidé tam dělají takové hlouposti. Dnes, kdy toho vím o světě mnohem víc, už vím, že takoví lidé existovali a existují a že tento film se snaží říct, že takto by to tedy skutečně nešlo. Tenkrát se mi ani písničky v tomto muzikálu příliš nepozdávaly. Miloš Forman jako jeden z důvodů, proč tento muzikál natočil, uvedl, že se mu ty písničky líbily. Dnes už souhlasím.
Podle mého názoru natočil Miloš Forman skvělý film, ve kterém brilantním způsobem poukázal na nebezpečí bezhlavého oddání se jakékoliv ideologii, byť by se tato zdála být nádhernou jako láska sama.