Dnes tedy pokračujeme v našem týdnu oslav a přinášíme další reportáže ze života déčáckého hmyzu. Začnu tím, co jsem už včera slíbil. V létě se bude natáčet dokument, jehož název bude ještě upřesněn. Bude se týkat celých čtyř let, které Déčáci v nejhorší káznici světa strávili. A máte se na co těšit, scenario budou psát největší esa gymnaziálního psaní, natáčet to budem na tři čipy, režírovat to budem důkladně a byli bychom vskutku rádi, kdyby pořadem kromě kravaťáků provázela i nějaká déčácká roštěnka. To bude ale ještě potřeba doladit. Hyn tedy na dnešní události.
Hned v prvních dnech prváku bylo taktéž odhaleno, že Kaly, ač jménem a negrovstvím Řek (kdo by to do něj řek?), povahou je to Rus jako Petrohrad. Od prváku na nás machroval buď s tančícím jazykem, s vystřelovacíma prs(t)ama, s hár(ém)em, ale vůbec najradši s kámošema. A samozřejmě, ani na fotkách se Kaly nezapřel. Zde ho zachytil bleskový fotograf (mezi svými německými kolegy zvaný též Blitzhure) Washek.
A čím že nás to Kaly obohatil? Koukněme se třeba na článek Jedi Springfield Show II:
Ozbrojené boje mezi weby končí, jelikož se ukázalo na čí straně stojí pravda a Kaly…
Totální rozmach slovní zásoby. S velikým odhohodláním a nasazením jsme se vrhli do tvorby neologismů. Do aktivní slovní zásoby (tzn. že to řekneme aspoň 50x za hodinu) se přesunuly takové libůstky jako “kkdh”, “Kaly a jeho svaly” alebo “tvoje matka”…
A ke Kalymu nelze jinak než dát nějakou roštěnku, co říkáte? Přestože naše objektivy zachytily i Báru v prádle bělejším než bílém, dáme sem raději někoho z déčka. Abych získal skutečně to nejlepší, prolezl jsem všechny anály, kanály, doupata houmlesáků a všechny megabajty déčáckých fotek na svém počítači. A zde je výsledek. Ke Kalymu dáváme Andreu. Prosím o pochopení, že vybrat jednu fotku bylo skutečné utrpení, a po zohlednění několika hledisek jsem vybral právě tuto fotku. U této fotky vzpomeňme hlavně na to, co dobré nám naše děvčata přinesla a jak se tak na maturáku vždycky říká, že to s námi neměla lehké.
Jak už bylo řečeno, ve druháku naší třídou poměrně hodně hýbala aféra s údajnou vulgaritou našich stránek. Půl roku poté jsme ale jako seminární práci na ČJ dělali noviny, kde se Zdenis definitivně odhalil. (Ale ne zas tak, jak myslíte.) Pochválen buď tedy Ježíš Kristus, pochválen buď od Prokopa Zdenis za první díl Přečinu a Terstu.
Poslední věc, o které se tedy v souvislosti s druhákem zmíníme, byl osud mé maličkosti. PaedDr. Milan Hric, z vyhulené moci ředitel, mě vybral na zájezd do Treblinky, ale tehdá se tomu ještě říkalo Amberg. Proto já, největší z Déčáků, jsem jejich řady musil opustit :( a stal se ze mě nácek /:=(.