Jak už víte, do Novýho Yorku jsem příjížděl z Martha’s Vineyardu. Měl jsem jet Peterem Panem do Bostonu a pak stejnou firmou do Velkýho Japka ve dvě ráno. Měl jsem to skvěle naplánovaný. Jenže, jak už jem se poučil na cestách: MMister míní, Američan/Číňan mění.
Lístek na Péťu Pana si sice kupujete na konkrétní čas, ale platí celej ten den. Hned při koupi jsem si říkal, co se stane, když nás přijde víc. Že jsem teda na trajektu měl jít blíž k východu, mě napadlo samozřejmě až ve chvíli, kdy se udělala fronta po celý palubě. Hahah. Jestli se nedostanu do toho autobusu, tak nejenom, že přijdu o 40 dolarů, ale hlavně nebudu vědět, co mám dělat. Zbejvalo než se modlit.
Do fronty na autobus jsem došel stejně s dvouma ženskejma. Autobus se naplnil úplně přesně před náma, takže jsme se ani nemuseli hádat, kdo tam ukořistí poslední místo. :) Začínal se mě zmocňovat pocity paniky & beznaděje. V tom se nám však v zádech objevil další autobus. Hm, no to je teda systém. Jančura FTW!
Už jsem se poučil, že v americkejch busech je taková kosa, že vám celou cestu u nosu visí umrzlej sopl o velikosti tisíc let starýho stalagnátu. Ale do Bostoně to mělo jet jenom hodinu a půl, to jsem si řek, že vydržim. Notypičo!!! Ani si nepamatuju, že by mi někdy v životě byla taková zima. Těch jejich oblíbenejch 70 Fahrenheitů se dá přečkat celkem bez problémů, ale tohle muselo bejt snad deset nebo co.
V Bostonu jsem si chtěl udělat pár nočních fotek. A rozmrznout. Obé se povedlo, ale do druhý hodiny ranní bylo furt daleko. Měl jsem naplánovaný, že to přežiju ve Starbucksu naproti nádraží. Myslel jsem si o něm, že nikdy nezavírá. To jsem ale asi viděl na jinym, protože tenhle Starbucks neměl v neděli votevříno vůbec! Tady to snad musel vlastni nějakej Evropan, nebo co.
Do dvou jsem teda přečkal v McDonaldu a na nádražní lavičce. Do autobusu jsem se vyzbrojil spacákem a fuseklema. A co myslíte? Tenhle autobusák nemrazil, takže tam bylo normálně. Aaargh!
V Novym Yorku jsem byl v půl sedmý. Byl jsem domluvenej s Dominikem, že se sejdem na vlakáči až pozdějc dopoledne, tak jsem musel najít útočiště. To jsem našel ve Starbucksu, jak jinak. Ten mi to chybějící vymrazení z autobusu plně vynahradil. Co maj Amíci s tou klimatizací, srsly?
Přestože Dominik určil jako místo srazu schody, na nichž je zakázáno sedět, nedovolil jsem si na ně sednout. Přece jenom už jsem si s místní policií užil svoje. Úkol zněl jasně — dopravit se do Tarrytownu, což je vesnice nějakejch 35 kiláků od New Yorku. Když jsme konečně dojeli na stanici Tarrytown, neposlouchali jsme oznámení a nápis něbyl nikde vidět. “Já vim, co hlásili za stanici,” děl Dominik, pročež jsme setrvali ve vlaku. Záhy po rozjetí jsme však spatřili svou chybu. I přišel průvodčí a tázal se, co my tady pořád děláme. Všecko jsem objasnil a protože to byl měkkosrdcatý průvodčí, nejenom že nám nedal pokutu, ale ještě nám vytisk lístek na zpáteční cestu.
Byli jsme rozhodnutý dojít do hotelu Sheraton pěšky. Cesta byla celkem dlouhá a kopcovitá, navíc s našim nákladem v tom vedru fakt celkem nepohodlná, ale dobrá věc se nakonec podařila. Sheraton jsme našli, ubytovali se a protože jsme byli jedni z prvních, co dorazili, dostali jsme fleka přímo v klubovym patře, kam vás vejtah pustí jedině s kartou. Cestou do pokoje jsme potkali načančanou Leu, což bylo pozitivní. Negativní bylo, že nás ubytovali dohromady, takže Dominik nemoh bydlet s Electrou a já s někym třeba z Guatemaly nebo jinýho konce světa. (Ale o tom až potom.)
Osprchovali jsme se (každej zvlášť!), trochu prospali a já si na místnim minipresovači udělal Fair Trade kafe (jiný nebylo). Ve čtyři začínal seminář… Vrchol léta?
