Moje cesta do Rumunska, Moldavska a na Ukrajinu. Část třetí – Bukurešť
V minulém díle jsme společně navštívili rumunské hrady a zámky. Pro výpis článků o celé cestě jděte na téma go east. Minulý díl jsem zakončil tim, že se mi povedlo projet centrum Bukurešti, zaparkovat a dorazit na Airbnb.
Najít moje Airbnb ale bylo těžší, než jsem čekal. Zaprvý jsem nemoh najít správnej barák, ale to se vyřešilo celkem rychle. Horší bylo, že mi zaboha nefungoval kód na dveře do bytu. Byl totiž hrozně dlouhej a začínal jsem bejt přesvědčenej, že mi ho do zprávy nenapsali dobře. Ale pak asi na desátej pokus se mi povedlo zadat ho správně. Během pobytu počet pokusů na otevření dveří postupně konvergoval k jedničce, a na konci už mi to šlo v podstatě samo.
Večer po příjezdu jsem ještě vyrazil zkontrolovat místní scénu řemeslných piv a šel jsem do podniku Hop Hooligans Taproom. Původně jsem se tam chtěl i najíst, ale nebylo tam nakonec nic moc k jídlu, tak jsem si řek, že aspoň během dovolený tolik nepřiberu (na to je nejhorší dovolená v Americe). Výběr piv byl velmi slušnej:
Pamatuju si, že jsem si do hospody vzal i notebook, ale naštěstí už jsem milosrdně zapomněl, co po mně kdo chtěl tak nutně vyřídit. Každopádně s vědomím, že zejtra se můžu konečně vyspinkat do krásy a nemusim řídit, jsem si pochutnával na pivkách až skoro do zavíračky.
Spotify mi na cestu domů doporučilo výbornej song Common People od skupiny Pulp, takže si dejte hudební přestávku a poslechněte si ho taky:
You’ll never do whatever common people do
You’ll never fail like common people
You’ll never watch your life slide out of view
And you dance and drink and screw
Because there’s nothing else to do
Na druhej den jsem měl dva srazy s místními libertariány. S Dianou jsem byl domluvenej na jedenáctou ráno. Říkal jsem si, že bych předtim možná zaběh někam na snídani. Nevim, jestli to v mejch předchozích cestopisech bylo nějak explicitně zmíněný, ale mám ráno problém vyhrabat se z bytu, pokud někde vyloženě nemusim bejt. Když je třeba první věc až v 11, je pro mě skoro nemožný vylézt z bytu dřív než tak, abych tam byl v těch 11. Kdyby to začínalo v 9, budu tam v devět a nebude mi to vadit. Ale prostě potřebuju nějakou seriózní incentivu, jinak nevylezu. :-/
No takže jsme se sešli v 11 a já už začínal mít celkem hlad (naposled jsem měl oběd v Brašově a možná nějakou tu sušenku v autě).
Diana se zhostila úkolu ukázat mi nejhezčí bukurešťská místa:
Neumim přijít na to, jestli tohle místo je víc místo pro influencry, aby si pořídili fotěnky, nebo obchod s knihama. Knihu jsem si nekoupil, fotěnku pořídil, takže za mě je asi jasno.
Z výkladu od Diany jsem pochopil, že “ch” se nečte /č/ jako ve španělštině a že to “i” na konci slov změkčuje souhlásku před nim, takže na muj dotaz, co znamená “bani” mi odpověděla, že /baň/ jsou peníze. A taky to vysvětluje, že všechny ty místopisný názvy jako třeba București se čtou bez toho posleního “i”.
Pak mě vzala do kláštera Stavropoleos, kde mi vyprávěla o vlivu pravoslavný církve v Rumunsku. Lokální kněží prej umí zásadním způsobem ovlivnit volby, když doporučujou volbu toho nebo onoho, lidi jsou pokřtěný a chodí do kostelů (pochopil jsem, že mše jsou ještě mnohem větší ordál než u katolíků) a církev je státní. Prej je vyjmutá ze zákona o veřejnejch zakázkách, takže nemusí vypisovat výběrový řízení jako jiný státní úřady, ale má povinnost zveřejnit, že chce něco nakoupit, v časopise, co sama vydává. Prej často nedodrží ani to.
A hned vedle je z nějakýho jinýho kostela udělaná hospoda:
No a to už byl akorát čas na jídlo, nemyslíte? Dal jsem si tacos.
Některý lidi tvrdí, že v cizí zemi byste měli jíst jenom místní jídla. Každýmu jeho Poděbrady, ale za mě je to kravina, kterou hodlat nerespektuji. Jednak některý kuchyně nejsou dobrý, jednak jsou ty “dovezený” kuchyně už natolik součástí místní kultury, že to nejde ani rozdělit (např. tex-mex) nebo indická v Anglii (Anglie vyváží chicken tikka masala do Indie, ano doopravdy), a jednak jedno z kouzel globalizace je, že všude možně po světě člověk sežene stálice všech možnejch kuchyní. A tacos mám jednak rád a jednak jsem je dlouho neměl. A byly dobrý!
Btw, musim ještě zmínit historku, jak jsem šel v Londýně do polský restaurace Mamuśka. Komentátoři pod mym FB statusem se pohoršovali, proč zrovna tam. A proč ne? Kde jinde se člověku poštěstí jít do polský restaurace? 🤔
Po obědě jsme ještě prošli nějaký zajímavý místa, např. jsme zjistili, že největším životním úspěchem Bena Franklina je podle Rumunů to, že byl fyzik…
Maniu byl v letech 1928-1933 po tři funkční období předsedou rumunské vlády a spolu s Ionem Mihalachem založil Národní rolnickou stranu. V roce 1947 byl zatčen nastupujícími komunistickými úřady, ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za velezradu a poslán do věznice Sighet, kde o šest let později zemřel.
Z politických důvodů jsem se potom vypravil pro selfíčko s rumunskym parlamentem. Po Pentagonu je to největší administrativní budova na světě.
Venku bylo 39 °C (znovu připomínám, že nic jako teplota na slunci neexistuje) a tady pražilo slunce jak ďábel. Takže nezbylo než zamířit do nejbližší hospody na nějakou tu margaritu.
Bohužel jsem si zase neuvědomil, že jsem v jiný časový zóně, takže jsem o hodinu uspěchal návrat na Airbnb kvůli časovce na TdF, ve který úplně nesmyslně dominoval Jonas Vingegaard, čimž letošní Tour vyhrál.
Večer jsem se ještě setkal s místním filosofem a libertariánem Radu Uszkaiem, kterej mě vzal na řemeslný piva do Ironic Taproomu a na víno s ledem (to jsem si nedal) do parku.
Radu byl kdysi hostem podcastu Free Thoughts na téma hayekovské ochrany copyrightu.
Nakonec mě varoval, jaká cesta mě čeká druhej den na moldavský hranice. Nevěděl jsem, jak moc to myslí vážně. O tom ale zas až příště. :)
Celkově vzato se mi Bukurešť moc nelíbila, moc betonu a moc vedra, málo stromů. Ale tak uvidíme, třeba dostane druhou šanci. Naopak rumunská příroda moc pěkná.