Moje cesta do Rumunska, Moldavska a na Ukrajinu. Část čtvrtá – Kišiněv
Minulý díl cesty na východ jsme zakončili v bukurešťském parku s vínem s ledem. Na další den byl plánován přejezd do Moldavska. Jistě se ptáte, proč by někdo jel do Moldavska. Paní doktorka Terezka z toho byla tak zmatená, že se mě na to ptala dokonce dvakrát. Moje odpověď: Ještě jsem tam nebyl a je to celkem po cestě. O Moldavsku jsem všehovšudy věděl jenom to, že se má říkat Moldavsko, a ne Moldávie, a že jsem jednou v místnosti Sokolov na XChatu mluvil s nějakou moldavskou rodačkou. Jinak jsem nevěděl aniprt.
No ale nejdřív jsem se tam musel nějak dostat, že jo. Jenom cesta na hranice byla přes pět hodin:
A jak mě varoval Radu, cesta bude po silnici, co má na každý straně jeden a půl pruhu. Nevěděl jsem, co přesně si pod tim mám představit, ale fakt to bylo tak.
Po cestě jsem potkal dva konšký povozy coby dopravní prostředky a ve dvou městech nefungovala světelná signalizace, takže místní četníci řídili dopravu za pomoci chmatů a chvatů. Ne že bych si z autoškoly pamatoval, co která signalizace znamená. Zjevně jsem nebyl sám, protože polecajt hrozně zjebal auto přede mnou.
Jinak byla cesta na hranici celkem bez problémů. Na hranici jsem měl za to, že můžu jet dál, ale u další závory mě odmítali pustit dál. Hraničář mi ukazoval, že se mám vrátit, ale odmítal mi říct proč, se zdůvodněním, že neumí anglicky. Pak z něj vylezlo “customs”. No je pravda, že do okýnka k celníkům jsem nelez, ale taky mi nikdo neříkal, že to mám udělat.
Tak jsem tam dojel, týpkovi jsem dal pas a on mi ho hned podával zpátky s tim, že už mě pustěj. A fakt pustili. No, tak to bylo efektivní využití času všech zúčastněnějch. Otevřete hranice! Btw, hranici mezi Rumunskem a Moldavskem tvoří řeka Prut. :)
Přímo na hranicích byl automat na SIM karty, kde byla cena, co se mi zdála trochu přemrštěná, ale v jednu chvíli jsem zvažoval, že bych si to koupil. Jenže automat bral jenom hotovost a vedlejší bankomat si zase účtoval docela velkej poplatek. Takže jsem to nakonec neuskutečnil.
Pak jsem toho začínal dost litovat, že i za tu cenu jsem to měl udělat. A teprve potom jsem zjistil, že ceny nebyly v rumunskejch lvech, nýbrž v moldavskejch, takže to bylo všechno asi čtyřikrát míň peněz, než jsem myslel!
No nic, nakonec se mi povedlo najít benzínku, kde mi prodali SIM kartu a moh jsem se teda připojit na internet, abych se jednak zvlád donavigovat do cíle, jednak moh dát Airbnb hostitelce vědět, kdy dorazim a jednak koukat na Tour de France.
Sice jsem měl SIMku, ale nemoh jsem ani za nic na světě otevřít ten slot na telefonu. Zkusil jsem všechno možný. Dřív jsem míval v batohu sponky na papír nebo spínací špnedlíky, ale ani po trojim prohledání batohu jsem nic z toho nenašel. A cokoliv jinýho jsem zkoušel, nefungovalo. Jako poslední možnost jsem zvolil sponku ze sešívačky. Rozešil jsem si nějakou literaturu, co jsem si s sebou vzal, a i když se mi sponka nejdřív zlomila, nakonec se mi to povedlo. 😅
Proč nepřidávaj přímo do balíčku k SIMce nějaký otevírátko? V každý jiný zemi, kde jsem si kupoval SIMku, mi ji vždycky přímo v obchodě dali do telefonu, takže jsem neměl tuto znalost. A týpek na benzince se netvářil moc sympaticky, takže jít za nim jsem si nechával až jako úplně poslední možnost, kdyby selhalo všechno.
Pak už jsem se moh spokojeně vypravit do Kišiněva. Z hranic je to asi hoďka a půl moc pěknou kopcovitou krajinou a prakticky bez provozu, ale možná jsem měl jenom štěstí.
Asi po půl hodině jízdy jsem zastavil na benzince, která vypadala, že by mohla mít i nějaký seriózní jídlo, ale byl zavřená. Tak jsem se na jejím parkovišti aspoň podíval na dojezd etapy. :) Tadej Pogačar ztratil skoro šest minut a souboj o první místo tak byl definitivně ukončen.
Dorazil jsem do Kišiněva ke svýmu Airbnb, ale nebylo tam kde zaparkovat. Projel jsem ulice křížem krážem a nikde nic. Bylo tam celkem velký parkoviště, ale na něm ani jedno místo, takže co, jsem projel tam, musel jsem zase vycouvat zpátky. V jednu chvíli už jsem si řek, že to hodim na takový vyvýšený místo na trávě (dělal to tam tak kdekdo), avšak přecenil jsem světlou výšku vozu a ozval se velmi nepěkný zvuk. Oušit! Doufám, že jsem něco urval a budu sem muset volat nějakej servis. akonec se mi za pomoci hostitelky povedlo nějaký místečko ulovit, ale nervy jsem měl až v neslušných místech.
Hostitelka Lena byla hrozně milá. Říkala, že když má hosta, jde bydlet k příťovi (že se inspirovala sama na svojí cestě do Holandska, kde to měli její hostitelé stejně) a že pronajímají její pokoj, kterej je girly a cosy, kdežto ten jeho je very Sovietic. 😁 Musel jsem jí dát zapravdu, byt měla hezkej i s relativně hezkym výhledem. Navíc ty dvě noci, co jsem tu strávil, stály 74 €, a Lena mi ještě přichystala obří mísu plnou ovoce a jedno vychlazený crisseco.
Večer jsem chtěl přes park, co byl hned u toho Airbnb, dojít do jediný hospody, kterou maj v Kišiněvě vedenou na Untappdu jako hospodu s craft pivem, avšak to se mi nepodařilo, protože ten park má jenom dva vchody a oba jsou na tý naší straně. Jinak je oplocenej docela solidně velkym a pevnym plotem. Hm, no tak jsem se aspoň prošel. :)
Hospody už zavírali, tak jsem večeři vyřešil bagetou se šunkou z místní sámošky. Vypil jsem to welcome crisseco a čet jsem si dovezenou literaturu. Na průzkum Kišiněva mi bude muset vystačit zítřek.
Ráno jsem šel běhat, přece se nebudu celou dobu flákat. Moc mi to nešlo, ale měl jsem aspoň výmluvu, že jsem nebyl nasnídanej, bylo vedro a část trati byla do kopce.
Park jsem si pak prohlídnul ještě jednou, abych ho moh nafotit. Nepamatuju si, kde ve světě jsem viděl takhle krásně upravenej park.
Na Airbnb nebyla jiná možnost, jak dělat kafe, než v moka konvičce, což jsem do tý doby nikdy nedělal, takže jsem se dle návodu na YouTube něčem přiučil. Na oběd jsem vyrazil do restaurace La Plăcinte, kde maj mít tradiční moldavskou kuchyni, a dal jsem si frigărui. Moc dobrý a na to, že to měla bejt místní hodně dobře hodnocená restaurace, to bylo moc dobrý i cenově. Ale obsluha teda ukrutně pomalá.
Pak jsem si nařídil během odpoledne navštívit všechny významný zdejší místa a potom jít na pláž k místnímu jezeru. Místa v pořadí, jak jsem je navštívil:
Celkově jsem byl z Kišiněva hodně mile překvapenej. V turistickejch průvodcích se píše, že to je nejošklivější hlavní město Evropy, což neumim posoudit, nebyl jsem zdaleka ve všech (třeba v Minsku), ale určitě se mi líbil víc než Bukurešť. :) Ale abychom byli fér, ani o sorelu zde není nouze.
Pak jsem se stavil na pivko v tý jediný untappdový hospodě a šel jsem k tomu jezeru, jak jsem (si) sliboval.
Docela příjemný místo k odpolednímu odpočinku, měl jsem to tak 15 minut chůze od bytu. Jenom jsem byl trochu zklamanej z místních možností občerstvení, takže jsem si nakonec dal jenom jedno pivko, krátký plaváníčko a zase jsem šel.
Wikipedia říká, že v Moldavsku mluví rusky jako rodnym jazykem jenom 14,5 % obyvatel, ale z mojí anekdotický zkušenosti (když se bavili mezi sebou) to bylo tak půl na půl. Zbytek země mluví moldavštinou, což je rumunština.
Takže můžete narazit na obchody s nápisem carne, vedle čehož je napsáno мясной дворик.
Večer jsem ještě stihnul zajít do nějakýho pivního obchodu, kde jsem si vzal piva s sebou. I zdejší prodejce mluvil rusky, ale nějak jsme to zvládli i v angličtině. Měl navíc v obchodě i nějaký lokální štamgasty nebo kamarády, který vypadali, jak kdyby vypadli z moskevskýho paneláku v roce 1980.
Ráno brzký vstávání, protože mě čeká cesta do Ivano-Frankivsku. Ještě před tim jsem se ale chtěl zastavit na nějakym dalšim rumunskym místě. Zvažoval jsem nějakej vinohrad, ale to jsem zavrhnul, protože na to nebyl čas. Místní vinný sklepy jsou totiž obrovský. Jezdí se v nich i autem. :) A Putin tu slavil padesátiny. V Moldavsku se vyráběly dvě třetiny vína, co se spotřebovaly v Sovětskym svazu. O ničeho z toho jsem neměl ani tušení.
Ale zastavil jsem se jenom v klášteře Curchi. Fakt nádherný místo. A takhle brzo po ránu tam byl úplně božskej klid.
A jakej že je teda rozdíl mezi Moldavskem a Moldávií? Pochopil jsem, že Moldávie je historický území a Moldavsko je název pro moderní stát, kterej zabírá zhruba třetinu území tý Moldávie. Ale nevim, nečetl jsem spis. Navíc se mi zdá, že v rumunštině je oboje Moldova, takže babo raď.
Useless piece of trivia na závěr: Území se jmenuje podle řeky Moldova, který se v němčině (stejně jako celýmu státu) říká Moldau. A čemu ještě jinýmu se v němčině říká Moldau? Ano, správně, naší Vltavě! 🤯
No a do toho, co se děje v Podněstří, radši nebudu ani zabrušovat…
No a pak už hop do auta a směr moldavsko-ukrajiný hranice. Pokračování příště. Stay tuned.