Hlasy padlých

Válka v Iráku slovy mrtvých Američanů. Speciální vydání Newsweeku 2. dubna 2007. Překlad.

Kterýkoliv den, co jsem tady, by mohl být den, kdy zemřu.
~ Výňatek z dopisu, Travis Youngblood, 26, 1979-2005

Na podzim 2002 Kongres schválil útok na Irák. Zatímco debata ve Spojených národech vřela, vojsko se připravovalo na válku.

Armádní specialista národní gardy Michael G. Mihalakis
2. listopadu 2002, Ford Leonard Wood, MO., (základní trénink)
Už sám sebe ani nepoznám. Mám úplně oholenou hlavu, armádní uniformu a nemám žádný tuk. V těch velmi málo sekundách, kdy se koukám do zrcadla každé ráno, když se holím, se snažím vzpomenout si, kdo jsem býval. Každý voják prochází tou samou změnou. Je jedno, kdo jsi. Královna maturitního plesu, fotbalová hvězda ze střední, učenec, idiot nebo cokoliv. Jakmile se dostaneš sem, staneš se kopií osoby, která je vedle tebe. Zní to jako peklo, a abych řekl pravdu, je to peklo. Ale miluju každou minutu. Učím se tolik bezva věcí.

V týdnech před invazí se shromáždilo přes 200 000 amerických a britských vojáků v oblasti zálivu.

Armádní vojín první třídy Jesse A. Givens
duben 2003, Camp Victory, Kuvajt
Ahoj andílku, […] každý den na tebe myslím, mám o tebe strach a modlím se za tebe. Tak strašně tě chci obejmout. Chci slyšet tvůj dech vedle sebe, když spím. Prosím nezvykni si na to, že jsem pryč. Je mi líto, že právě teď nemůžu být s tebou. Vím, že to tak vždycky nevypadá, ale snažím se tu být pro tebe, když mě potřebuješ. Obvykle to dokážu zařídit, ale z tohohle jsem se nemohl vyvléct. Myslím, že takhle můžu dát tobě Žabákovi a Hráškovi jídlo a domov. […] Může to teď chvilku trvat, než budeme moct volat, ale já budu psát, jak to jenom bude možný. Miluju tě! Obejmi za mě Žabáka a Hráška a dej jim za mě pusinky. Počítej hvězdy…

Později ten samý měsíc, Givens napsal znovu své těhotné ženě, synovi a nenarozenému synovi:
[…] V několika příštích dnech se zase budeme stěhovat. Myslím, že máme namířeno do fakt špatnýho místa. Máme tu skupinu hurá vojáků, kteří říkají, že se nemůžou dočkat, až někoho zabijou. Mně osobně je kurva jedno, jestli někoho zabijeme nebo nikdy nevystřelíme ani ránu. Nechci medaile, ani nechci být hrdina. Jenom se chci vrátit domů a být zase manžel a táta.
Givens, 34, utonul 1. května v Habbaniyahu. „Hrášek“ se narodil o čtyři týdny později.

První pozemní jednotky se dostaly do Bagdádu pouhých 21 dní poté, co vstoupily do Iráku

Armádní seržant Patrick Tainsh
7. dubna, blízko Nasirije
Sedíme na irácké letecké základně al-Salem. […] Mám chvilku času, tak jsem si řekl, že napíšu. Jsme teď v Iráku dva dny. Lehký odpor na cestě sem a nic než písek a boudy z bláta. Většina lidí nás vítá s otevřenou náručí, ale jsou tu takoví, kteří nás nenávidí. Mám se dobře. Tohle ráno americké jednotky vstoupily do centra Bagdádu. Slavili jsme […]

Je to zvláštní, tati, být ve válce. Tihle lidi jsou tak utlačovaní, že bolí vidět ty děti takhle žít. Plakal jsem ten den, kdy dvě děti žádali o jídlo, a my jim ho nemohli dát. Jsme hodně blízko k Bagdádu a někdy slyšíme bombardéry nad hlavami. Jsem rád, že tu můžu být s těmito lidmi. Jsou to fakt dobrý kluci. Když pominu, že málo spíme, máme se všichni dobře. Prosím tě, prokaž mi službu a zavolej Tracy a řekni jí, že na ní myslím a že mi chybí. […] Musím jít. Odepiš.

Tainsh, 10. dubna, blízko Bagdádu
Včera jsme byli v akci proti vesnici okupované stranou Baas a vzali jsme čtrnáct zajatců bez ztrát. […] Postupujeme hodně rychle a s razancí. Je fakt ohromující vidět jednotku pracovat a vítězit. Každej dělá svojí práci dobře a velitel má velkou radost. Nemůžu ti říct, kde jsme, ale jsme blízko [k Bagdádu]. Ta oblast není poušť; je to jako tropická oblast země — palmy, vegetace a řeky.

Lidi jsou velmi přátelští a vítají nás s otevřenou náručí. Chtějí nám dávat dárky, ale my si nic nebereme. […] S jedním stařešinou jsem si včera vyměnil Marlboro za cigaretu vyrobenou v Iráku a byla dobrá. Chtěl, abych si vzal celý balíček, ale já jsem trval na tom, aby si on vzal můj, což udělal. Říkal „Bamerican, Bamerican“ a měl velkou radost. Opravdu nás tu chtějí. Jde to vidět v jejich očích. Jsou hodně láskyplní a vděční, volají „Bush, Bush“.

V polovině dubna zkolaboval Saddámův režim.

Desátník námořní pěchoty Jeffrey B. Starr
17. dubna, Bagdád
Ahoj mami a tati,
Co se děje!! Skoro doma! Můžeme opustit tohle místo, kde lišky dávají dobrou noc, buď dneska, zítra, nebo někdy příští týden. Pak odjedeme zpátky do toho hroznýho Kuvajtu. Budeme tam buď týden až měsíc. Každopádně je cesta domů skoro tady. Co je nejdůležitější, boje skončily. Naposledy jsme stříleli, klepu na dřevo, asi před dvěma dny. Jsem v pohodě, jsem v jednom kuse (není tu žádné Purpurové srdce, díky Bohu), mentálně jsem pořád zdráv. Žádné poválečné trauma, není to tak zlý.
Dostal jsem od vás ty dva balíčky zabalený v bublinách. Strašně děkuju, byly perfektní. Budu končit, doufám, že zavolám dřív, než zase budu psát. Jsem skoro doma a vy se můžete přestat bát.
Miluju vás.

Mihalakis, 7. července, Bagdád
Jak jenom můžu popsat posledních sedm dní slovy? Do Bagdádu jsme se dostali 2. července. Byla to zhruba osmihodinová jízda z kuvajtský hranice do Bagdádu. Když jsme překročili hranici, bylo to jako kdybysme vstoupili do nového světa. Krajnice silnic byly pokryty hladovějícími Iráčany prosícími o jídlo. Děti, které vypadaly tak na čtyři nebo pět let, vybíhali za autama. Dostali jsme přímý rozkaz od velitele roty, abysme hladovějícím lidem neházeli jídlo nebo vodu, protože tolik Iráčanů se nechá přejet naším konvojem, když se honí za jídlem. Je těžké říct hladovějícímu pětiletému dítěti, která žádá o jídlo, aby šlo pryč. Pokaždé, když nás konvoj zastavil, byli jsme přepadáni dětmi, které se snažili dostat jídlo; byla to jedna z nejhorších věcí, které jsem kdy viděl.

Nakonec jsem to vzdal. Když člověk sedí na místě pro kulometčíka, vidí všechno. Mdlé holé dítě přišlo k autu; vypadalo tak nemocně. Dotýkal se svých rtů a říkal „please, please“. Řekl jsem mu, aby odešel a on se na mě jenom díval. Vypadal, že to o moc déle v tom 133stupňovém [56 °C] počasí ten den nezvládne. Znova jsem zařval „kief!“, což je v arabštině „jdi“ a ukázal jsem. Když jsme odjížděli, hodil jsem mu z okna flašku s ledově studenou vodou. Naštěstí mě nikdo neviděl.

Miluju vás. A prosím zkuste na to tolik nemyslet, zní to mnohem hůř, než jaké to je.
Mihalakis zemřel 26. prosince na zranění utrpěná, když se jeho Humvee převrátil. Bylo mu 18.

Armádní nadporučík Kenneth M. Ballard
27. července, Bagdád
Všechno se opravdu začalo uklidňovat. […] Jedna z oblastí, kde hlídkujeme je převážně křesťanská. Tvoří/tvořili střední vrstvu. Nemáme to skoro žádnou antiamerickou aktivitu, přestože je tu mnohem víc násilí Iráčanů na Iráčanech. S tím, jak se stále víc veřejných služeb dostává zpátky do provozu, vracejí se lidi pomalu do normálu. Nezáleží na tom, jak hodně se snažíme pomoct těm službám vrátit se, není to dost rychlé. Nerozumí tomu, že po dvanácti letech úpadku to bude nějakou chvíli trvat, navíc nechtějí pracovat. Život se pomalu zlepšuje i nám. Náš nový základní tábor (Kamp Krusty) bude dokončen v říjnu. Je v jejich staré válečné univerzitě. Bude tam opravdový velký bazén. V našich kasárnách, ve kterých je pořád 3. divize pěchoty, pro nás bude soukromá tělocvična, [nečitelné], internetová kavárna, a v neposlední řadě střídavý proud v každé místnosti […]

Kapitán námořní pěchoty Alan Rowe
léto 2003, Nadžáf (audio nahrávka)
Právě teď se chystám do postele. Byl to dlouhý den. Musel jsem jít do města, viděl jsem několik zajímavých věcí […] měl jsem schůzku v restauraci a jedl jsem irácké jídlo, které bylo velmi dobré. Měli jsme rýži a měli jsme špízy a měli jsme zajímavé maso, něco jako párek, jmenovalo se to tikit. […] Byly tam fazole a omáčka a měli jsme jogurt a okurky a rajčata. A bylo to fakt hodně dobrý.

Potom jsme procházeli město a navštívili několik rodin, které neměli kde bydlet a mluvili jsme s nimi o hledání nového místa k bydlení a měli hodně dětí a já měl nějakej bonbón a dal jsem ho dětem a těm to chutnalo. Byla tam malá holčička zhruba ve tvém věku, Caitlin, a kluk, zhruba ve tvém věku, Blaku, a byli sladcí a smáli se a já jsem vytáhl fotky tebe a Caitlin a ukázal jsem je těm dětem a oni to brali jako velmi milé a políbili ty fotky a to je jeden z jejich způsobů ukazování respektu a něco jako když vás pozdravují.
Rowe, 35, a dva další mariňáci byli zabiti podomácku vyrobenou bombou 3. září 2004 v provincii Anbar. Posmrtně byl povýšen na majora.

Ballard, srpen 2003, Bagdád
Jsou tu chvilky, kdy se člověk může zastavit, rozhlédnout se a najít okamžik klidu. V noci za úplňku jsme přecházeli řeku Tigris. Světlo tančilo po hladině, slabý větřík se nesl skrz stromy. Člověk přemýšlí, jak krásné by to bylo s někým speciálním, potom signalizační světlo rozzáří oblohu a člověk vidí světlici vystřelenou do dálky a studená facka reality přivede člověka na to, že je uprostřed válečné zóny.

Ballard, 12. srpna, Bagdád
Ok, takhle se věci mění.
Moje rota byla právě vyměněna k druhé brigádě 82. výsadkářské divize. To znamená, že budeme žít v Kampu Krusty, ale pracovat v oblasti 82. Chtěj se zbavit toho soplu a požádali o tanky, tak poslali nás. Jednotka, ke které jdeme, čerpá 400-500 galonů paliva denně. Moje tanky spotřebují 2 500 galonů denně. (…) Na jednom svém tanku vezu tolik nábojů do malých zbraní jako jedna z jejich jednotek o sedmi stech mužích. Tihle kluci zažijí velký šok.

Ballard, 16. srpna, Bagdád
Místní jsou jiní v každém sektoru. V našem starém sektoru jsme si mohli vytvořit „dobré“ vztahy. V téhle nové oblasti je to úplně jiné místo: otevřeně nepřátelské je lepší popis. Většinu místních vidíme jako někoho, s kým se musíme vypřádat a nic víc. Náš velicí důstojník po nás chce, abysme je obejmuli a milovali své bližní. Je nás příliš mnoho, kterým to není vůbec po chuti. Nemají žádný respekt ke zbraním, jeden k druhému a k životu; a pokud to tak je, tak jak se k nim můžeme chovat jinak?
Ballard, 26, zemřel v Nadžáfu 30. května 2004, když větev stromu, kolem kterého projížděli spustila neobsazený kulomet na jeho tanku.

19. srpna sebevražedná bomba v náklaďáku poničila velitelství OSN v Bagdádu, zabila přitom 24 lidí a zranila víc než 100. Útok signalizoval pomocníkům, že cíl je jakýkoliv cizinec, nejen američtí vojáci.
Tainsh, 29. srpna, Bagdád
Hodně jsme v poslední době bojovali. Když se po devíti hodinách v horku s 80 librami [36 kg] na zádech vrátíte, nikomu se nechce dělat nic kromě spaní. […] Dneska jsem viděl budovu OSN. Je to pěkně zničující, když ji vidíte zblízka. Ti lidé tady jsou něco jiného. Nestarají se o to, že ostatní lidé se jim snaží pomoct. Ale myslím, že to je tvář války, a ano, pořád je to válka. Nevěřte všemu, co vidíte v televizi.

Kapitán námořní pěchoty Christopher P. Petty
30. října, al-Miqdadiyah
60 mil [100 km] severovýchodně od Bagdádu
Veselý Halloween, omlouvám se, že už je to chvilka od doby, kdy jsem napsal naposledy. Je tu rušno. Začal Ramadán a zatím se počet útoků každý den zvyšoval. […] Asi o tom za chvíli uslyšíte ve zprávách, ale jeden tank M1 Abrams byl včera v noci zničen. Zprávy o tom, co to způsobilo, jsou nejasné. Nicméně víme, že dva američtí vojáci přišli o život a vychvalovaný nezničitelný tank má odpálenou střeleckou věž. To dělá šest zabitých vojáků v naší brigádě za minulé čtyři týdny.
Petty, 33, a čtyři další byli zabiti, když jejich Humvee trefil na podomácku vyrobenou bombu v Nadžáfu 5. ledna 2006. Byl tu podruhé, zemřel po třech týdnech.

Tainsh, 2. prosince, Bagdád
Včera jsem zkoušel volat, ale vzal to záznamník … Máme se dobře, jenom jsme v poslední době zaměstnáni tvrdými útoky na nepřítele … Dlouhé dny a dlouhé noci před námi … Divize říká, že budeme doma v březnu … Vím, kolik dní, ale nemůžu ti to říct na nezabezpečené lince … Musím jít. Zkusím zase zavolat.
Miluju vás, Patrick
V noci z 11. února 2004 byla Tainshova hlídka zasažena podomácku vyrobenou bombou, čemuž předcházelo napadení. Jeho velicí důstojník poté napsal: „Ačkoliv byl Sgt. Tainsh ihned smrtelně raněný, začal s krycí palbou, aby zajistil oblast pro medika, aby se mohl pohybovat vpřed. Sgt. Tainsh zastavil palbu poté, co cítil, že oblast je zabezpečena. Potom padl na zem a poklepal mi na rameno, aby mi dal vědět, že je raněn.“ Bylo mu 33.