Arthur Dent napsal komentář, u kterého mi doslova zatrnulo. Je to jedna nepříjemná pravda o současném bytí. Mnohem nepříjemnější než to, jestli se podle nějakých pomatenců otepluje v důsledku nevinného CO2 planeta.
Komentář padl v diskusi na téma hajzlů pojišťováků, ale pasoval by snad do každé diskuse. Článek je zde a mluvím o komentáři č. 20, který zní:
Socialismus ohnul zemi tak, že si ani její obyvatelé nedovedou představit “pořádek, spravedlnost a vymahatelnost práva” jinak než represivními metodami. To už je uhoď jako prašť pendrekem.
Ostatně není se čemu divit. Když ohnul zemi tak, že úspěch je synonymum pro křivárnu, že “úspěšný” je vnímán coby někdo, kdo se “nečistými metodami prodral k lizu” (a vice versa), když je “podnikatel” synonymum pro vykořisťovatele a vůbec osobu opovrženíhodnou (a lecjaký kriminální ksindl se označuje za podnikatele), když je nejcennější lidskou hodnotou plebejství a elita je národem pohrdána (pokud nejde o sportovce), tak není co se divit tomu, že stát je pro tyhle lidi něco, co je krmí a trestá dle své momentální přízně.
Smutné, smutné… Národ na jednu stranu ohnutý až k botám, na druhou kopající, co si na piedestal národních mouder vystavil heslo “Je důležité vědět před kým se posrat a na koho se vysrat…”, zjevně neschopný přijmout představu, že existuje i rovnoprávné postavení (člověka s člověkem, člověka se státem, …)
A v tomhle tu žijeme. To se máme, co? Jak dlouho bude trvat, než to změníme?
A jednu kacířskou: Stojí vůbec lidi o změnu, nebo je jim v tomhle vlastně dobře, líp než v nejistotě svobody?
Má někdo něco na povzbuzení?