Miami Beach, den čtvrtý (pondělí)

Článek přichází krapet se zpožděním, ale naštěstí máme v EU mír, takže neni kam spěchat.

Jak jsem psal minule, domluvil jsem si na ráno cestu na Everglades. Autobus mě vyzved přímo u hostelu, odkaď jsme zamířili rovnou do bažin plnejch aligátorů a dalších roztomilejch zvířátek.

Cestou nám řidič vyprávěl o Evergládech, o místních indiánech a o těch zvířátkách. Řek nám taky, jakej je rozdíl mezi aligátorem a krokodýlem. Jeden z rozdílů prej je ten, že jeden z nich na člověka neútočí, protože je posranej až za ušima. Ale zapomněl jsem, kterej je kterej. Taky prej ten druhej útočnej je hrozně rychlej a nemá smysl před nim plavat pryč. :)

Přijeli jsme do reservace, kde si nás rozdělili do skupinek, nasedli jsme na vznášedlo a průvodce s mulletem (tj. účes vzor Jarda Jágr 1995) nás provez Evergládama. Měli jsme štěstí, aligátorů jsme viděli celkem dost, včetně čtyř gator babibes, co se vyhřívaly na sluníčku.

Po projížďce po mokřině následovala taková malá přednáška o zvířatech zase s jinym průvodcem. Ukázal nám štíra, papouchy, nějakou zákeřnou jihoamerickou ropuchu a dělal psí kusy s aligátorem. Takže jsem se třeba dozvěděl, že nejlíp se proti němu dá bránit tak, že mu držíte sklapnutou čelist. On jí potom nedokáže ani za nic otevřít. A pracku mu do otevřený čelisti dát můžete, pokud se ničeho nedotknete. Jakmile se dotknete, tak je po vás ámen.

Po týhle show tu byla pro zájemce možnost vyfotit se s mladym tříletym gatorem, jak jim tady všichni říkají (příznivci univerzitního amerického fotbalu vědí), a pojíst něco vybraných gatorských pochoutek. Fotku s gatorem jsem si nemoh nechat ujít, stejně tak vynikající sendvič z aligátořího ocasu — oblizoval jsem se až za ušimama.

Problém s timhle tripem byl ten, že při platbě mi tvrdili, že všechno kromě toho jídla je v ceně. Vůbec neřekli, že autobusák a průvodci neberou plat a že potřebujou dýška. A já jsem samozřejmě opět neměl žádný bankovky. A v rezervaci neměli bankomat. Abych aspoň něco dal autobusákovi, když už jsem nezvlád nic dát průvodcům, musel jsem si v místnim suvenýrovym obchodě koupit pohledy a požádat o desetidolarovej cashback.

Ty cashbacky jsou mimochodem jedna z nejlepších věcí na Americe. Zaplatíte u pokladny kartou a ještě si vyberete peníz. Obvykle nikoho nezajímá, jaká je platba a kolik vybíráte. Tyhle výběry jsou taky mnohem levnější než výběry v cizích bankomatech, kde se poplatky pohybujou od dvou do 3,50 dolarů za výběr. Když jsem se kdysi zeptal v Praze v Bille, jestli si můžu vzít cashback, tak prodavačka ani nevěděla, co to je. A když jsem jí to vysvětlil, tak se divila, že něco takovýho existuje. Od tý doby jsem to radši nikde nezkoušel. Takže netušim, jestli to někde funguje a jaký jsou k tomu kdyžtak podmínky — útrata nad XX, výběr do/nad YY?

Z Everglades jsme se vrátili v poledne, a mně tak zbejvalo poslední odpoledne na Floridě. Chtěl jsem se podívat do místní Malý Havany. Problém je, že kromě velkejch měst na východnim pobřeží (od Washingtonu na sever) nefunguje v Americe vůbec veřejná doprava. Respektive vůbec nefunguje ve smyslu, na kterej jsme zvyklý. Jednou za uherák — obvykle nikdo netuší kdy — třeba projede autobus, o kterym nikdo kromě domorodců netuší, kam jede, a kdy z něj má vystoupit.

Prostě čekáte, čekáte, pak přijede autobus, kterej má vevnitř žlutou šňůru, za kterou zatáhnete, když vystupujete. Ale protože to město vůbec neznáte, tak netušíte, kdy máte zatáhnout. Přesně stejnym autobusem jsem jel v Baltimoru a okolních vsích, v Bostonu, i teď v Miami a Miami Beach. Navíc to samozřejmě opět nerozměňuje peníze.

Dojel jsem teda kamsi do Miami a rozhod se do Malý Havany dojít. Už po pár krocích jsem vlez do celkem hispánský čtvrti a tahle čtvrť se nijak nezměnila ani když jsem vlez na území označený v mapě jako Malá Havana. Prostě takový hispánský pueblo s nápisama ve španělštině, hispánskou pohodou, kavárničkama na každym rohu atd. atd. Jak říkal Ryan, Miami je severní Kuba. Zbytek Floridy je úplně jinej než Miami. Jinde jsem nebyl, takže mu budu věřit.

Přikládám pár fotěnek.

Uvnitř La Pequeña Habana jsem našel nějakou pizzerii, kde jsem se rozhod občerstvit před cestou zpátky. Chtěl jsem si sice dát něco hispánskýho, ale nic jsem v okolí neviděl. Taky jsem chtěl celou objednávku atp. vyřídit ve španělštině. S objednávkou se mi to dokonce podařilo, ale pak jsem celej oběd přemejšlel nad tim, jak se španělsky řekne: “Chtěl bych platit.” Kupodivu jsem debugoval výrazy tak dlouho, až jsem na to přišel. :) Ale to už se se mnou obsluha bavila zase jenom anglicky. :(

Na účtu byly dvě zajímavosti. Návod na dýška a homeless tax. Netušim, co to je ta bezdomovecká daň a vypadá to, že Google taky ne.

Cestou domů, resp. zpátky na Miami Beach jsem seděl v autobuse vedle jakýsi mladý černošky. Ta si hned vytáhla z kabelky kartičky s otázkama ze civics, což je to, co u nás známe pod pojmem občanská výchova. Koukal jsem jí do toho přes rameno a jenom jsem zíral. To byly tak lehký otázky, že jsem na všechny znal odpověď i já. Otázky typu, kolik má americká vlajka pruhů a hvězd a proč, kdo složil hymnu a jak se jmenuje atd. atd. Prostě úplně jednoduchoučký otázky. Jí dělaly evidentně celkem problémy, protože se pořád koukala na odpovědi. No, myslel jsem, že tyhle věci se učej děti někdy ve třetí třídě a ne na střední, odkaď ta holka evidentně byla. Neznal jsem odpověď jenom na otázku, jaký je hlavní město mýho státu, tj. Marylandu. Je to Annapolis, kdyby to někoho zajímalo.

Večer zase na chvíli do moře, u sprchy jsem pak nechal pantofli (nechápu). Floridskej trip jsem nemoh zakončit jinak než okusením místní speciality key lime pie, tj. koláč (dort?) vyrobenej z limetky z místních Florida Keys. Ten koláč má bejt bílej. Pokud bude zelenej, tak to je past na turisti. Byl dobrej, ale měl jsem ho nejdřív nechat aspoň trochu rozmrznout.

Pak jsem si vzpomněl, že nemám bankovky, abych se ráno dostal na letiště tim autobusem, tak jsem si došel do CVS pro pivo a zase jsem si vybral na cashback. Odjezd a všechno probíhalo, jak mělo. Přistál jsem na letišti v Baltimoru, kde se spustil totální chcanec. Chtělo se mi nasednout zpátky do letadla a odletět zas do Miami.

Dobrý bylo, že z baltimorskýho letiště jezdí autobus přímo na konečnou zastávku mýho, zelenýho metra. Já bydlel na předpředposlední, takže kousíček.

Další den už jsem musel po pěti dnech vorazu zpátky hákovat, jak říká Kalousek. Očekával jsem u toho kdejakou nesnáz, ale určitě jsem si nemyslel, že si zapomenu ponožky…