Washingtonský začátky

Minulý vyprávění jsme zakončili prvním usnutím u gaučhostitelky. V noci nejdřív prošel pokojem první spolubydlící, ráno pak šla druhá spolubydlící do práce. A pak přišlo probuzení do nechtěný reality: koupit si jídlo, koupit si SIMku, koupit si kartu na metro a hlavně si najít byt.

To kupování šlo celkem snadno, Ona (znova upozorňuju, že to je jméno) mi u toho ochotně asistovala. Měl jsem už SIMku z loňska, ale nefungovala. Tak jsem zašel za T-Mobilem, jestli je možný jí nějak oživit. Z druhý strany přišel výsměch, že ta už je dávno mrtvá. :mrgreen: Tak jsem si vzal leták, že promyslim, co si teda pořídim.

Fakt jsem si chtěl koupit nějakej datovej tarif. Ale platit 30 dolarů měsíčně za 100MB FUP, to jste asi spadli z višně, ne? Takže jsem si koupil kredit za 30 dolarů a jsem zvědavej, jak dlouho mi vydrží. Bojim se dívat na jeho stav, ale zatim drží.

Minule jsem nadával na letiště, teď bych moh nadávat na mobilní operátory. Nevim teda, jak v Americe, ale u nás jim stát zařídil pohodlnej oligopol, kterej je ve skutečnosti otevřeně přiznávanym kartelem. Už aby přišla nějaká nová technologie a smetla tuhle slepou vývojovou větev.

Hostitelka mi taky taky ochotně radila, kde a jak hledat ubytování. Ale do toho se mi fakt über-nechtělo, takže jsem to odkládal, jak se dalo. Přesto jsem pomaloučku, polehoučku sondoval, jak se tak dá ve Washingtonu a okolí bydlet.

V neděli jsem nenašel nikoho, kdo by šel do města, takže jsem celej den zůstal na místě. K americkejm problémům se totiž taky přidaly problémy, který jsem nechal v Praze. Prezidentská volba mi je naštěstí fuk, ale pořád musim spravovat stranický účty na Facebooku a na Twitteru, musim/chci se pokoušet nějak prodávat knihu a musim připravit ebook a hlavně jsem stěhoval weby na jinej hosting. Všechno stěhování se povedlo bez problémů, ale muj blog byl prostě nefunkční. Shit happens, jak říká klasik.

Podpora na Wedosu, kam jsem se přestěhoval byla sice ochotná, ale trochu tumpachovitá. Nicméně problém by se asi vyřešil během jednoho dne (maximálně dvou), kdybysme se všichni nacházeli v jedný časový zóně. Ale takhle jsme komunikovali rychlostí jeden email denně, což nebylo to pravý vořechový.

Nakonec se ukázalo, že se mi z nějakýho záhadnýho důvodu neexportovala polovina tabulek databáze, takže jsem je musel exportovat a importovat po jedný, a navíc jsem používal wp-config.php z nějaký prastarý verze WordPressu, což sice nevadilo na předchozim hostingu, ale na tomhle už to dělalo nějakou rotiku. Nevim proč, nevyznám se v tom. Oba problémy potom vytvořily jakousi synergii, takže nebylo na první pohled zřejmý, co se děje, a funkčnost blogu připomínala spíš funkčnost geocities za války.

Nicméně vyřešení obou problémů nakonec vyžadovalo chvilku klidu a pořádnej hrnek kafe, na což jsem celou tu dobu předtim neměl čas. Říkám vám: kafe dělá zázraky. Proto je to první věc, co kupuju, ať se octnu kdekoliv.

—

V pondělí dostala stážistka z Argentiny hodně blbej nápad dojít si pro social security number. Ve frontě jsme (já, ona a další stážistka z Rumunska) strávili tři hodiny a všechny nás vyfuckovali. Vedle Argentinky (?), která chodila po městě s kabelkou Louise Vuittona, jsem si opět připadal jak hodně chudej příbuznej. A taky hodně starej, protože ona ještě ani nesmí pít alkohol (v USA).

Na finančáku s náma byli většinou Hispánci a černoši. Jedna taková černošská rodinka (ale pochopil jsem, že ten pupkáč nebyl otec dítěte) seděla přímo před náma. Dítě bylo fakt malý, ale hrozně milý a máma se ho snažila zabavit ve frontě různejma otázkama na oblíbený jídlo, barvu atd. U některejch odpovědí jsem se fakt musel smát.

Poprvé jsem si taky všim, že někdo vyslovuje aks místo ask, což samozřejmě zní přesně stejně jako axe, takže místo zeptat se najednou máte rozsekat (sekerou). “Can you aks her tomorrow?” — “Sure, I’ll axe her!”

Adventuru s finančákem jsme zakončili na Argentinčino přání u McDonalda. Prej ho miluje a když byla loni na stáži u jinýho think-tanku, tak u něj jedla každej den. Čtenáři mojí knihy si o mně myslí totéž, ale skutečnost nemůže bejt dál od pravdy. Často si dávám (v Praze nebo v Číně) u McDonalda kafe nebo zákusek v podobě číze. Ale na plnohodnotný jídlo tam zajdu jednou za uherák. SPOILER: Letos se ale připravte na spoustu zážitků z Potbelly.

Připojil se k nám ještě jeden stážista šprťáček s hlasem kačera Donalda. No, moc mi do oka nepadnul, ale buď se uklidnil, nebo jsem si už na něj zvyk.

V úterý ráno jsem se musel dostat do Cata, což se mi povedlo bez obtíží. První den sestával z přednášky, obchůzky baráku, sendvičů zadara a nastavování kompů. Nic moc zábava. Všichni lidi v tichosti koukali do svejch monitorů, že mi to ticho bylo až nepříjemný. Ale týpci vedle mě hned rozjeli debatu o determinismu. Eh.

Večer úvodní hospoda a prvotní šok z cen piva. Při minulý návštěvě jsem si to nějak neuvědomil. V hospodě jsem byl jenom párkrát a to nebylo ve Washingtonu, takže mi ty ceny přišly celkem OK. Pak jsem si ale uvědomil, že to vlastně byly malý piva, což z OK cen udělalo dost vysoký ceny. Ale dva tři dolary za malý pivo, to furt šlo, i když teda znám výhodnější podmínky. V hospodě ten večer jsem si dal dvě (malý) piva a i s povinně napočítanym dýškem jsem platil 11,53 dolarů dvacetidolarovkou, na kterou mi obsluhující osoba nevrátila mince, takže to bylo za 12 dolarů. Takže dvě malý piva za 240 Kč. Nekupto.

Domů, tj. k hostitelce, jsem dorazil v depresi nad svým osudem nuzného studenta v drahém městě plném zlých lidí ze zlé federální vlády Spojených států amerických.