„Neptejte se, co může tato země udělat pro vás. Ptejte se, co můžete udělat vy pro tuto zemi,“ řekl John Fitzgerald Kennedy v nejslavnějším inauguračním projevu prezidentů USA. A sám se tím v úřadě také řídil. V této slohové práci se podrobněji zaměřím na zavírání očí před zlem, což je velmi pohodlné a tak typické pro mnohé z nás.
Tak například Francie. Ta má v nicnedělání zřejmě tradici a nijak to nehodlá měnit. Před druhou světovou válkou si ve Francii bláhově mysleli, že se pan Hitler nechá ukojit maličkými státy a stane se z něj dobrý soused. Abych Francouzům nekřivdil, v Anglii na tom někteří nebyli o nic lépe. Před Chamberlainovým odletem do Mnichova říkal Winston Churchill: „Můžeme si vybrat ostudu nebo válku.“ Když se tehdejší ministerský předseda z Mnichova vrátil a radostně mával Mnichovskou dohodou, odtušil Churchill: „Vybrali jsme si ostudu a budeme mít válku.“
Zpět do Francie. Francouzi se spoléhali na Maginotovu linii. Hitlera to ale moc nezajímalo, poslal Wehrmacht přes Belgii a za týden v bleskové válce Francii porazil. Angličané měli štěstí, že si za nového premiéra zvolili Winstona Churchilla, se kterým se Německu ubránili a později ho pomohli porazit.
Nemohu se zbavit dojmu, že pokud by se západní mocnosti s Hitlerem před válkou tolik nemazlily, nemusela válka dosáhnout takových rozměrů. Následně by též nemusel Stalin získat kontrolu nad půlkou Evropy. Po válce se zase říkalo, jak se pan Stalin demokratizuje. Sice nedošlo ke třetí světové válce, avšak komunistická krutovláda na dlouhá desetiletí zničila životy miliónům lidí a morálku pokazila na několik generací. Nezodpovězenou otázkou tak zůstává, zda to bylo takto lepší než — pravděpodobně atomová — válka.
Mám rád angloamerický styl myšlení. Jejich pragmatismus. Po úderu 11. září Američané na nic nečekali a šli se prát za vítězství dobra, za vítězství naší civilizace a našich hodnot. Evropané, hlavně Francouzi, a spolu s nimi spousta pokrytců na celém světě spustili obrovský humbuk, že to takhle nejde a že se musí vyjednávat.
Jde o střet tří paradigmat. Muslimové, zfanatizovaní dogmatickým čtením Koránu, si myslí, že se dostanou k Alláhovi tím blíže, čím více lidí — tzv. bezvěrců — odpálí. Američané bojují za hodnoty, ke kterým jsme se po staletí pracně dostávali. A konečně Evropané si myslí, že o všem se musí především jednat, nikoho nesmíme urazit pro jeho jinakost a skoro to vypadá, že pokud muslim řekne: „Zabiju tě,“ Evropan odpoví: „Ano, to je tvoje právo.“
V Londýně, Paříži a dalších evropských městech se nyní diví, co dokáže muslimská komunita způsobit, a že ona hurá multi-kulti idea nebyl až zas tak skvělý nápad, jak se nám snažili namlouvat.
A jako u hloupých na dvorečku. Všichni vidíme problém, který je třeba vyřešit, ale ochránci práv kdečeho od žab po muslimy nechtějí dopustit, aby se zpřísnila imigrační politika a aby byli nepřizpůsobiví parazité deportováni. Aby tomu dodali korunu, přirovnají plot na americko-mexické hranici k berlínské zdi. Je to podobné jako srovnat divadelní oponu s tou železnou.
Nyní si dovolím kratičký exkurs k bonmotu jednoho velkého bojovníka proti říši zla, jak nazval Sovětský svaz, Ronaldu Reaganovi: „Víte, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Asi jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou.“ Konec exkursu.
Příkladů, kdy se čeká zřejmě na nějaký signál od vyšší bytosti, namísto toho, aby se zasáhlo, je poměrně mnoho.
Dalším z nich je americký protiraketový deštník. Američané nám třikrát pomohli, když jsme byli v bryndě. V první světové válce, v druhé světové válce a ve studené válce. Teď nás jako osvědčený spojenec žádají, abychom si nechali na svém území postavit radar. Ano, umím si představit, že al-Džazíra odvysílá třikrát denně reportáž se záběry brdského lesa, ve které se bude pravit, že Česká republika má ve svých lesích oko satana. Ale chci se na své obraně taktéž podílet a jsem přesvědčen, že to Spojeným státům dlužíme. Iniciativy proti základnám opět chtějí nedělat nic a počkat asi až do soudného dne.
Na chvíli bych se ještě pozastavil nad dvěma věcmi ohledně radarů, nad kterými mi zůstává rozum stát. Už mnohokrát jsem viděl mluvčího iniciativy „NE! základnám“, jak pohnutým hlasem do televize sděluje, že radarem na sebe přilákáme útok. Radar nás má zabezpečit obdobně jako zámek na našich dveřích. Patetický mluvčí tedy de facto říká, abychom si nedávali do dveří zámek, že tím přilákáme zloděje. Karel Steigerwald k tomu ve svém komentáři pro MF Dnes napsal: Je neuvěřitelné, kolik lidí takové debilitě věří.“
Druhou věcí, u které si ťukám na čelo, je požadavek na referendum. Jako obvykle je tento požadavek doprovázený výkřiky „Politici námi pohrdají!“, „Kdo se bojí referenda?!“ nebo „O nás bez nás.“ Absurdní. Odkdy se v Česku povoluje stavba domu celostátním referendem?
Údajně hrozí vystoupení USA z NATO. V takovém případě by se z vojenské smluvní organizace stal debatní kroužek podobný těm z filozofických fakult.
Nakonec se zaměřím na trochu jiné zlo, proti kterému brojí mj. i náš prezident Václav Klaus. Zlo postdemokracie. V rámci boje za lepší společnost tvořenou nevládními organizacemi (NGO-ismus), v rámci boje za lepší životní prostředí (environmentalismus), v rámci boje za spravedlivější společnost (homosexualismus, feminismus,…) jsou přijímána nedemokratická rozhodnutí, která nás často krátí na našich základních právech. Kdo proti těmto jevům vystupuje, je ihned označen za tmáře nevzdělance či Klausova knechta.
Jenže mně skutečně vadí, pokud jsem znevýhodňován pozitivní diskriminací (krásnější contradictio in adjecto člověk aby pohledal). Říkaje, že jsme všichni rasisti (šovinisti), když věříme, že se cikán, černoch nebo žena dokáží prosadit sami, přišel nějaký chytrák s nápadem kvót, protože to dá přece rozum, že se cikáni, černoši nebo ženy sami neprosadí. Kladu si otázku, zda skutečně já jsem tu ten rasista.
Postdemokracii považuji za skutečně velké zlo. Slušní lidé často nic nedělají a teď to zlo vítězí. Nedávno jsem četl článek jednoho blogera, který si zoufal, že jako heterosexuální bílý muž je zcela mimo všechny výhody, které se zavádějí pro gaye, barevné a ženy. Až si uvědomil, že je levák, a spadl mu kámen ze srdce. Navrhl výhody pro leváky a v čase politické korektnosti apeloval, aby se neříkalo levák, ale jinostranný. Dnes je to zatím pouze vtip. Nicméně se obávám, že zlo postdemokracie bude získávat na síle. Václavu Klausovi a podobným proto držím palce, aby oslovili co nejvíc lidí, kteří si snad uvědomí, že tudy cesta nevede.
Zlu se nesmí ustupovat, nesmí se mu ani nečinně přihlížet. Nezáleží, zda jde o zlo nacismu, komunismu, islámského radikalismu, postdemokratismu nebo čehokoliv jiného. Musíme proti zlu bojovat do posledního dechu. Musíme bojovat, i když se zdá, že vyhlídky jsou špatné, protože, jak řekl J. R. R. Tolkien ústy trpaslíka Gimliho: „Nevěrný je ten, kdo dává sbohem, když se nad cestou zešeří.“
***
Psáno v maturitní slohové práci. Hodnoceno známkou výborně. Přepsáním sem jsem se dopustil porušení minimálně pěti federálních zákonů. V každé věci už na mě FSV podala tři trestní oznámení. Ale co bych neudělal pro svoje čtenářky?