3. října 2005 jsem na TV Nova sledoval pořad „Výměna manželek“, ve kterém se ve dvou rodinách na deset dní vymění manželky. Vše samozřejmě bedlivě sledují televizní kamery. O zajímavé situace k zamyšlení není v žádném případě nouze. Vydání ze 3. 10. bych se teď chtěl věnovat podrobněji.
Rodina první. Spořádaná mohovitá mladá rodina, kde táta i máma chodí do práce, tři děti si mají s čím hrát, mají co jíst a vědí, že je někdo má rád.
Rodina druhá. Dysfunkční chudá rodina školníkova. Dvě děti sice mají co jíst, hrát si už ale nemají s čím. Rodiče je mají možná i rádi, avšak o projevení tohoto citu si mohou tyto děti nechat jen zdát.
Průvodní hlas několikrát poznamenal, že mladá maminka je pedagožka, a tak si k dětem snadno najde cestu. Je možné, že lépe ví, jak na to. (I ona ale zpočátku chodila s rukama založenýma na hrudníku — znamení obrany.) Ale myslím, že by si k těmto dětem našel cestu každý, kdo by jim s otevřeným srdcem naslouchal a snažil by se vcítit do jejich dětskosti. Přece jenom, ač to mnoho dospělých odmítá pochopit, jsou děti dětmi, dospělý jedinec s nimi tedy podle toho má zacházet.
Ono vychovávat dítě neznamená pouze zpohlavkovat je za špatné známky, večer mu předložit nějakou šlichtu a klábosit o něm s kamarády. Dítě touží po tom, aby si mohlo s rodiči povídat. Touží nejenom po tom, aby mu bylo nasloucháno, ale aby i ono samo mohlo naslouchat. Dítě ve své vlastní bezpodmínečně potřebuje sociální kontakt.
Jinak velmi vážně hrozí, že se z něj stane deprivant, jako se stal z malého chlapce v případě této rodiny. Mnohé má dítě v genech. Nemusí se z něj stát laureát Nobelovy ceny za chemii, ale propadnout nemusí žádný prvňák. Stejně tak nemusí žádné dítě mluvit bez háčků. (Tím jsem byl naprosto fascinován, ještě nikdy jsem nic podobného neviděl.)
Tito rodičové, jako většina sociálně slabých, nikdy nenakoukli za roh svého domu. Neměli tušení, že děti je možno vychovávat i jinak. Bylo to vidět jak na panu manželovi, tak i na paní manželce, která byla v cizí rodině a kromě vaření nezvládla nic.
Aspoň jeden kladný bod jim musím připsat. A sice ten, že projevili vůli po změně a to se cení.
Věnoval jsem se pouze jedné rodině, protože druhá rodina byla přesným opakem, tudíž bych se při popisování jejich situace pouze opakoval. Po zhlédnutí tohoto pořadu jsem ještě několik minut, jak se lidově říká, čuměl jak puk. Ještě teď jsem otřesen z toho, jaké poměry v některých rodinách vládnou. Nejhorší je uvědomění si, že takovéto rodiny vůbec nejsou výjimečné. Proč mají lidé děti, pokud nejsou odhodláni dát jim byť maličký kousek svého času? Proč mají lidé děti, pokud jim nejsou schopni věnovat byť maličký kousek svých citů?
Mám strach, jaký kriminální živel se ze syna vyklube. Prozatím je ještě poměrně neškodný. Ale co není, může být. Za pár let dostane sílu, bude toužit po penězích…
Chtěl bych, aby se všechny maminky a všichni tatínkové světa svým dětem věnovali. Skutečně věnovali. Nepochybuji, že by pak svět byl o mnoho lepším místem pro život.
(Na závěr bych chtěl ještě projevit svou radost nad tím, že Nova stále ještě dokáže vysílat i poučnější pořady než je Velký bratr.)