V posledním díle jsem zapomněl zmínit jednu důležitou a zajímavou věc. O Bulharsku se říká, že souhlas se vyjadřuje vrtěním hlavy a naopak nesouhlas kýváním hlavy. Když jsem mluvil se Stojanem a Antoanetou, tak v jedný chvíli Stojan něco povídal, Antoaneta s nim evidentně souhlasila, ale vrtěla hlavou. Hned potom, co jsem se zeptal, proč vrtí hlavou, mi došlo, že to je vlastně bulharskej souhlas.
Dimitar (čte se Dimitr) mi sice tvrdil, že v současný generaci už to nikdo nedělá, ale já měl důkaz, že dělá. :) Ale každopádně je tenhle zvyk asi dost na ústupu. Zajímavostí je, že to fakt dělaj jenom Bulhaři. Měli jsme tam jednu holku z Makedonie, tak jsem se zeptal, jestli Makedonci taky vrtí hlavou na znamení souhlasu, protože makedonština je dialekt bulharštiny. Prej na souhlas hlavou kejvaj.
Další den se nesl ve znamení dalších přednášek, spousty jídla a kafe. V poledne mi došlo, že s takovou aktivitou asi zase rychle přiberu. Běhat tu moc nešlo, protože přes den je nesnesitelný vedro a než bych moh běhat po večeři, už by bylo pozdě. Takže se nedalo nic dělat, musel jsem začít po několika letech plavat. Ani nevim, kolik let už jsem neuplaval ani metr. V pondělí to teda bylo 750 metrů (za předpokladu, že ten bazén má 25 metrů, což se mi nepodařilo zjistit a moje měření krokama bylo neprůkazný), z čehož prvních 250 metrů jsem uplaval s kartou na dveře v kapse. Ve vodě se jí nestalo. :) Akorát mi jí Dominik dvakrát vyresetoval.
Po večeři jsme s Dominikem zmeškali odchod Bulharů atp. do města, tak jsme se je rozhodli najít. Trvalo to slouho, ale nakonec se nám to povedlo. Zalezlo se do hospody, která se sice tvářila dost hogo fogo, ale obsluha vypadala dost zmrdsky.
Když jsme si objednali točený pivo, donesli pivo ve flašce, protože prej je lepší. SRSLY? Nedali jsme se, a tak přece jenom přinesli točený. Takže poučení je: V Bulharsku si vždycky musíte poručit nalivno pivo, jinak donesou flašku.
Andrej z Moldávie se potom rozhod vyzkoušet místní tradiční pokrmy. A tak si objednal tarator a škembe. Tarator, to jsou prosim tzatziki (s koprem), ve kterejch je trochu víc vody, aby se to dalo pít. Donesli to normálně v půllitru. Já teda tzatziki mám rád, ale pít to? O několik dní pozdějc jsem se dozvěděl, že je to dokonce polívka. Wut?
(A jak řekl na Facebooku Ondík k diskusi o tom, jestli v tzatziki má, nebo nemá bejt kopr: “Tzatziki s KOPRem mají v Řecku.”)
Škembe je potom dršťkovka s mlíkem. Dršťkovka samotná už je hodně odpornej pokrm, dost odpornej na to, aby si zasloužil vylejt do kanálu, ale pokud do toho přidáte ještě mlíko… no, už se to vlastně ani moc zhoršit nedá.
Zcela nepřekvapivě, oba pokrmy chutnaly jenom Bulharům a Dominikovi. Go figure.
U stolu naproti mně seděla vystudovaná právnička Denis Mustafová, která pochází z tuercký rodiny žijící v Bulharsku v Plovdivu, takže mluví turecky a bulharsky. V Bulharsku žije celkem početná turecká menšina. V Bulharsku jde vidět dost tureckejch vlivů, např. turecká gramatika, jak řekl Petr Mach, nebo jídla (škembe je prej turecky iškembe) nebo muslimský menšiny atp.
Na úterý byla přichystaná jenom jedna přednáška. Odpoledne se totiž šlo na kopec k jezeru Oko. Co vám budu povídat, příroda kolem byla nádherná. Tak nádherná, že jsem ztratil sluneční brejle a už je nikde nenašel.
Jezero Oko bylo ještě nádhernější. Vlez jsem do něj a chtěl jsem si v něm trochu zaplovat. Ostatní na mě teda zírali jak na blázna, protože podle nich byla hrozná zima a jezero muselo bejt ještě ledovější. Sice bylo zataženo, ale pořád bylo nějakejch 25 stupňů. Jezero sice bylo trochu studený, ale v žádnym případě ne ledový, na plavání celkem ok. Jenže Krassen na mě hned zavolal, ať jdu ven, že se tam nesmí plavat. :-/ Nikde to tam přitom nebylo nakreslený ani napsaný, jenom na začátku parku v souboru asi 30 zákazů.
Bohužel jsme měli dost línou skupinu, takže jsme došli jenom k prvnímu jezeru, zatimco ke slibovanýmu druhýmu už se nešlo. No jo, co se dá dělat. Dole pod jezerem mě zaujal stánek s občerstvením, kterej měl sice o trochu vyšší ceny, než co jsou v Bansku, ale ne o moc. Přemejšlel jsem o tom, jak se tenhle business asi může uživit. A to jsem v tý chvíli ještě myslel, že to patří tý holce, co tam sedí a nudí se u notebooku.
Abych podpořil její živobytí koupil jsem si džus za čtyři lvy, kterej vymačkala z pomerančů přímo přede mnou. Byl vynikající. Potom přišel nějakej chlap, kterej byl asi šéf, protože přepočítával peníze v pokladně. Takže jestli tenhle podnik živí dokonce dva lidi, je to pro mě ještě záhadnější.
Vzal jsem do ruky kalkulačku a snažil se spočítat, jaká asi může bejt bulharská průměrná mzda. Vycházelo mi, že by to mohly bejt až čtyři lvy na hodinu, ale Bulhaři mi říkali, že na brigádě si vydělaj tak dva lvy, tj. 50 Kč. Moc jsme to nerozebírali, takže nevim, jestli to mysleli jako čistýho nebo jak, ale každopádně to neni moc peněz.
Večer se konala sešlost ve vedlejšim pokoji. Šel jsem to omrknout, ale Bulhaři tam pustili dost nahlas výhrůžky od mimozemšťanů, takže nic pro mě. Radši jsem šel spát.
Spokojeně spim a najednou někdy po druhý hodině přijde Dominik s Rumunkou Dianou pro becherovku, vylejou vypěněný pivo na koberec hned vedle mojí postele a zkoumaj, jestli spim. Přitom jsem se posadil na posteli. Kdo spí v sedě?
