Po půl roce nadešel ideální čas na další zápis z mojí cesty do Číny v létě 2014. V minulém díle jste viděli Šanghaj, konkrétně chrám Jing’an a čtvrť Pudong. Dnes se spolu již podruhé podíváme do města Hangzhou.
Abysme nemuseli absolvovat stejný martýrium s lístkama na vlak jako v Pekingu, nabídnul se Čočík, že nám koupí lístky u okýnka ve městě. Už jsem to nejspíš někde popisoval, ale pro jistotu ještě jednou: V Číně si totiž můžete lístky na vlak koupit nejenom na nádraží – kde se stojí kilometrová fronta – ale taky u okýnek rozmístěných různě po městě, kde vůbec žádná fronta neni. Asi se, tak jako já, divíte, v čem je háček. Lístek u okýnka mimo nádraží stojí prej o pět yuanů víc, tj. v dnešnim kursu asi o dvacku. Někomu se to teda možná vyplatí, ale na dovolený fakt nemám dost času na to, abych ztratil hodinu života kvůli dvacetikoruně. (Tim spíš, když nám tuhle cestu z vrozené měkkosrdcatosti zaplatil Čočík.)
Od dob, co jsem v Hanzhou nebyl, v něm postavili metro. Který je vevnitř takhle barevný:
Dopravili jsme se teda k Západnímu jezeru, vypůjčili kola a nasedli na spanilou jízdu kolem jezera. Ještě před vypůjčením jsme si koupili tuhle dobrotu:
Ale zjistili jsme, že vůbec nevíme, jak se to má jíst. Prodejce ochotně vysvětlil, že ta zelená věcička se musí vydloubnout a pak se to jí. No a vůbec to nebylo dobrý, nikdo to nechtěl žrát.
Bylo krásný počasí, bez smogu a pěkný vedro, jak to mám rád. Kochali jsme se panoramaty a všude přítomnými nevěstami…
To byla myslim vůbec první nevěsta, kterou jsem kdy v Číně viděl v tradiční červený barvě. Do tý doby jsem měl štěstí jenom na moderní nevěsty v bílejch šatech.
Dojeli jsme samozřejmě až k pagodě Leifeng. Původně vypadala trochu jinak, ale v roce 1924 spadla.
Vlevo původní pagoda před pádem, vpravo maketa moderní pagody.
Za dynastie Ming napadli pagodu japonští piráti, kteří se domnívali, že obsahuje zbraně, a spálili dřevěné prvky, takže z pagody zbyla pouze kostra z kamene. Číňané věřili, že cihly z této pagody umí odvrátit nemoci i potrat, a proto cihly kradli. A pak to nakonec celý spadlo. Nová pagoda se otevřela v roce 2002.
S pagodou se též pojí legenda o nesmrtelném bílém hadu, jeho kamarádovi zeleném hadu a jejich nepříteli želvě. Želva uvěznila bílýho hada právě v tý pagodě.
Když jsem přijeli k pagodě, měli jsme už takovou žízeň, že jsem na místě vypil snad tři litry vody. Pagoda je velice moderní, s eskalátorem vedoucím k ní a s výtahem uvnitř. Za sklem člověk může pozorovat zbytky původní pagody. Nahoře pak na člověka čeká krásný výhled na Západní jezero.
Odpočinuli jsme si, zmrzlinu pojedli, nasedli na rozžhavený kola a jeli zpátky. Hangzhou nejde ani popsat jinak než výběrem fotek. Doporučuju všem, aby tohle město navštívili. Je to fakt ráj na Zemi, jak říkal už Marco Polo.
Po odvezdání kol jsme potkali skupinku Číňanů, co se učí anglicky, a ti dostali za úkol ptát se nás na zemi, odkud pocházíme.
Den jsme zakončili v KFC, potom jsme už pospíchali na vlak a zpátky do Šanghaje na večeři v hostelu. Jíst občas v západních fast-foodech je v Číně poznaná nutnost. Ne vždycky máte totiž vyhladovělý a po únavnym dni čas a náladu na dohadování s čínskou servírkou v čínštině o tom, co vlastně chcete, a pak si ani nečvachtáte. Šárka mi to nevěřila, ale pak zjistila, že mám pravdu. :)
A na závěr jeden time-lapse:
