Plán zněl jasně: Koupit lístky na zejtra do Šanghaje a jet se podívat na Velkou čínskou zeď.

Jialin nám doporučila, že na hlavnim nádraží v Pekingu bude jedno okýnko, kde bude obsluha mluvit anglicky. Metrem jsme teda dojeli na to hlavní nádraží a co tam nevidíme — obrovský fronty jenom na vstup do nádraží. Těžko říct, co je to vůbec za fronty (podle mě to byla fronta do odbavovací části nádraží, kam vás pustí jenom s platnou jízdenkou, ale jistej jsem si nebyl) a jestli tam teda máme stát.

Rozhlíželi jsme se, ale pořád jsme nikde neviděli nápis Ticket Office ani nic podobnýho. Tak jsem navrhnul jít se zeptat do KFC, že tam je aspoň minimální šance, že někdo ze zaměstnanců bude umět anglicky. Složitym způsobem jsme to nakonec vyřídili, zaměstnankyně nás poslala 200 metrů pryč a tam to fakt bylo. A skutečně avizovali, že u přepážky č. 18 jsou “English services”.

Fronta vypadala fakt na dlouho a skutečně jsme v ní stáli asi 50 minut. Je pravda, že já jsem zapomněl na to, že na nádraží v Číně se dost často stojí v dlouhejch frontách, ale jakmile jsem tu frontu uviděl, rezignovaně jsem se smířil se svym osudem. Ale Šárce vzteky snad tryskala pára z uší. 🙂 No jo, každýmu chvíli trvá, než těm našim čínskejm obyčejům přijde na chuť.

Takže stojim ve frontě, Šárka se mezitim došla najíst, a přemejšlim, jak to udělat. Čas neúprosně utíká jak Kajínek. Vymyslel jsem proto, že do Šanghaje pojedem zejtra až večer a dopoledne pojedem na tu Zeď, protože dnešek je zabitej touhle epizodou. Došli jsme k okýnku a tam fakt chlap mluvil výbornou angličtinou. Jaksi jsme ale měli málo peněz, protože na internetu spletli cenu v dolarech za cenu v yuanech. #smart

Tak zkoušim kartu ČSOB. Prej to nejde. LOLWUT? To si mám teď jako jít vybrat peníze a pak stát znova hodinu ve frontě? Tak zkusim kartu z Bank of America, kde mám posledních pár halířů z toho, jak mě vykořisťovali v Cato Institutu za míň než minimální mzdu. Tuhle kartu Čínský dráhy berou a můžem jet.

Supr. Ještě že bysme si koupili lístek do Badalingu na tu Zeď. “To nejde, musíte na severní nádraží.” 😯

Dalších asi dvacet minut jsme strávili hledáním záchoda. Groteska hadr. Jakožto poslední možnost, kde už záchod bejt musí, jeví se nákupní centrum. Na místě označenym jako záchod je jenom pár trámů (asi tam ten záchod bude, až to dostaví). Nedá se nic dělat, jdu se zeptat prodavaček v nějakym kiosku tady. Na čínský slovo pro záchod jsem si nemoh zaboha vzpomenout. Tak říkám toilet, toilet, toilet. A ty ženský furt že jídlo a gestem ukazujou jezení hůlkama. Opětuju jim gestem ukazujícím čůrání, čemuž se sice smějou, ale aspoň konečně ukážou, kde je. :mrgreen: Dohledávám čínský slovo. Cesuo. Bude se hodit.

Po krátkym občerstvení jsme se teda vypravili koupit lístek na pekingský severní nádraží. Někdo nás poslal do spodního patra do lístkárny. Ani tam nebyla fronta, ale vysvětlili nám, že lístek nejde koupit předem a že ho musíme koupit až zejtra. Supr, viď. S pomocí ochotnejch Číňanů jsme ještě hledali úschovnu zavazadel, kterou jsme sice našli, ale skříňky byly moc malý na kufr a úschovna s obsluhou neobsluhuje ráno, takže to vypadalo, že zejtra budem muset jet na Zeď i s kuframa. Další supr.

Na zbytek dne jsme naplánovali návštěvu chrámu Yonghe, náměstí Nebeskýho klidu a olympijskýho parku. Chrám Yonghe je, pokud mě paměť neplete, největší lamaistický chrám v Číně. Uvnitř něj v Baráku deseti tisíc štěstí (to jsem si nevymyslel) je 26 metrů vysoká socha tohodle týpka. Podle Wikipedie přežil prej tenhle chrám Kulturní revoluci díky osobní intervenci Zhou Enlaie. To byl první čínskej premiér, kterej vůbec nikdy neřekl, že je příliš brzo hodnotit Francouzskou revoluci, jak se o něm traduje.

By Ellywa (Own work) [GFDL (http://www.gnu.org/copyleft/fdl.html) or CC-BY-SA-3.0-2.5-2.0-1.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)], via Wikimedia Commons

Pokud jste nikdy v žádnym buddhistickym ani lamaistickym chrámu nebyli, tak radim jít právě do tohodle, protože je fakt o dost lepší než ty malý chrámy, co najdete v každym městě. Ale pokud už jste viděli dvacet buddhistickejch chrámů, tak to nemůžu s klidnym srdcem doporučit. Vždyť jsou všechny na jedno brdo. Ale ke vstupence dostanete CDčko (to jsem si taky nevymyslel).

Když se chcete vyfotit s obřím portrétem Mao Zedonga (v českym přepisu Ce-tung), musíte projít security checkem. Portrét předsedy Maa na náměstí Nebeskýho klidu (přesněj: náměstí U Brány nebeského klidu) hlídá vstup do Zakázanýho města (tam jsme byli včera, remember?) a blahosklonně pozoruje všechny poctivé ženy a muže, dělníky, rolníky a pracující inteligenci, co se prochází po náměstí. Tenhle obraz předsedy Maa samozřejmě každej zná, přestože si někdo možná myslí, že se jmenuje Kim Čong-il a někdo jinej si zase může myslet, že jde o nějakýho čínskýho císaře z 15. století (oboje jsem slyšel). Ve skutečnosti je tam předseda Mao od roku 1945, ale už čtyři roky před nim se tam takhle vyvěsil generál Čankajšek. Čím debilnější politickej režim, tim pompéznější nesmysly z peněz daňovejch poplatníků.

Taky jsem ke svýmu překvapení zjistil, že tuhle fotku ještě neviděli všichni lidi světa. Takže toto je prosím tzv. tank man, který čelí tankům při protestech na náměstí Tiananmen v roce 1989 (ano, to je přesně tady před předsedou Maem):

Jinak na náměstí je spousta čínskejch turistů z odlehlejch částí Číny, který se přijeli podívat na hlavní město. A který asi v životě neviděli bělochy. A tak se s váma fotěj a fotěj a fotěj.

Potom jsem chtěl najít tu novou sochu Konfucia. Chodil jsem kolem těch míst a furt ho ne a ne objevit. Pak se mi povedlo přesně lokalizovat to místo, kde musel bejt. A on tam nebyl. Prostě jednoho dne zmizel, ani se tam moc dlouho neohřál.

Když jsme pak zajeli na ten olympijskej park, tak už byla tma. Olympijskej park je obrovskej. Je teda pravda, že předtim jsem viděl jenom ten mnichovskej, takže nemám moc srovnání. Ale člověka zarazí, že to tam v noci všechno svítí. A to v zemi, která je téměř třikrát chudší než Česká republika a musí zbohatnout ještě o polovinu, aby dohnala (dnešní) Mexiko! A takto vzácnými penězi plýtvá na to, aby v noci svítilo Ptačí hnízdo a chodníky kolem něj. To je prostě k vzteku. (Pozn.: Když říkám chudší nebo bohatší, myslím tím HDP na hlavu v paritě kupní síly, ne bohatství. V bohatství je na tom Čína samozřejmě ještě hůř, protože tyto příjmy má kratší dobu.)

Pojedli jsme popcorn a popili čínskej jogurt (řídkej, takže se dá v pohodě pít brčkem) a zamířili na kutě.

Líbí se vám tento zápisek? O cestování po Číně mám celou knihu a k tomu druhou o cestování po USA a dalších zemích. Zakoupit si je můžete rovnou tady na blogu. Více informací se dozvíte na webu ČástečnáKráva.cz »