Slečnu na recepci jsem požádal o radu, jak se dostanu do Hangzhou. Popsala mi cestu na zastávku autobusu, napsala mi na papír název zastávky u autobusáku a ještě mi napsala na papír, že chci jet ze Suzhou do Hangzhou. Zaměstnanci hostelů jsou fakt ochotný a bylo to tak zatim ve všech, do kterejch jsem zavítal.

Zastávku autobusu jsem našel poměrně rychle, v autobuse dokonce fungovala světelná signalizace zastávek, takže i čínštinářský negramot jako já dokázal vystoupit správně. Paní u okýnka jsem řek “Hangzhou” a sice mi na to něco odpovídala, ale já nemám tušení co. 🙂

Autobus mi jel asi za dvě hodiny, takže jsem si dal oběd a pak odháněl žebráky.

Autobus měl na levý straně dvě sedačky, ale na pravý jenom jednu. Tak si říkám, co to je za móresy, a pak koukám, že to nejsou sedačky jako jsme normálně zvyklý, ale hotový křesla. Holt luxus. Měl jsem štěstí — vedle mě si nesed žádnej flusající ani chrápající Číňan, ale sympatická Číňanka, která mě hned při příchodu pozdravila anglicky. To byla známka, že o angličtině už aspoň slyšela. Umět v Číně anglicky pozdravit a počítat, to už se tu považuje za znalost angličtiny, kterou bohužel většina obyvatel nezvládá. Jestli jste měli ve škole problémy s angličtinou, tady byste byli za hvězdy.

V autobuse jsem psal zápis ze Suzhou a pak se zkusil trochu prospat. Pak se ptám tý čínský holky, jestli umí anglicky. Tak prej že málo. To je nejlepší odpověď, jakou z Číňana můžete dostat na otázku, jestli umí anglicky. Ale když to “a little” uslyšíte, můžou se vám rozzářit očka, protože to už se nějak domluvíte. Odhaduju, že aspoň a little anglicky umí tak procento Číňanů a z nich tak jedno procento umí anglicky plynně.

Ale fakt to nechápu. Tak základní slova jako go, not, me, you… to snad přece musí umět i opice. A už vůbec nechápu lidi na místech, kde něco prodávaj, že neumí ani slovo anglicky. Ty vole, to by se naučil i jezevčík. A to myslim vážně. Jezevčík se taky naučí, že když mu ukážete tenisák, má skákat radostí, když mu ukážete misku, má radostí slintat a že když mu ukážete řemen, má skučet a zalézt do boudy. Proč se čínskej úředník na přepážce nemůže naučit anglicky deset základních vět, na který se ptaj ty blbý cizinci, to ne-po-cho-pim. Dyť to by zabralo tak hodinu i s opáčkem.

Číňanka studuje v Hangzhou urban planning, což je asi něco jako územní plánování, ne? Každopádně to jsou podle mě ty týpci, který letos v květnu schválili, že v roce 2014 povede ze Šanghaje do Hangzhou trať magleva. To bude pecka!

Venku chcalo jako štamgast po patnácti pivech. Totální průtrž mračen. Určitě to nevypadalo, že by to mělo každou chvíli přestat nebo že další den bude slunečno, jak pravila předpověď. Číňanka byla tak ochotná, že se mnou v tom slejváku běhala bez bundy a snažila se mi najít autobus. Chtěl jsem se jí nějak odvděčit, ale nevěděl jsem jak, tak jsem se ptal, jestli jí za tu pomoc můžu něco dát, ale ona na to, že je studentka nějaký univerzity v Hangzhou a že mi přeje pěknej pobyt v Hangzhou. V tomhle jsou ty Číňani úplně roztomilý. 🙂

Bohužel muj pobyt nezačal zrovna nejlíp, protože mě posadila na autobus, kterej nejel tam, kam jsem chtěl. Což se mi snažil vysvětlit řidič a celý osazenstvo autobusu, ale vysvětlovali to tak, že jsem to absolutně nechápal. No napadlo by vás, že když si někdo kreslí na dlaň kříž, tak tim chce říct, že autobus nejede, kam myslíte? (Jenom upozorňuju, že kříž obsahuje spousta čínskejch znaků včetně jména zastávky, kam jsem chtěl jet.)

Nakonec se jednomu týpkovi zželelo toho bílýho chudáka a odhodlal se na mě promluvit angliclky. Ten sice uměl anglicky tak sto slov maximálně, ale i s tim se dá vyjít. Pochopil jsem konečně, že to tam nejede, že mám vystoupit a vzít si taxíka. Ještě mi říkal, že mě to bude stát 11 yuanů, což mi bylo celkem fuk. Jedna starší paní z toho autobusu mi to dokonce s tim taxíkářem domluvila. 🙂

Přijedu na místo a volám couchhostům. A oni, že mám najít barák 55. No ty vole! Tam chcalo jak kráva, já ani nevěděl, kde mám hledat, byl jsem ověnčenej báglama a dost mě ta jejich navigace srala teda. Pak koukám, že nějaký baráky na sobě maj čísla, tak jsem se vydal za jednim celkem vysokym a tu 55 jsem po nevelkym úsilí našel. Tak zvonim na zvonek 702 a nic. Tak jim volám, ať přijdou, že jsem přede dveřma — a oni, že žádný dveře nemaj, že jsem před špatnym vchodem. No kurwa. Když jsem pak ve vchodu č. 2 neviděl na dveřích čísla, takže jsem netušil, co je 702, byl jsem fakt už dost nasranej. Nakonec jsem to přece jenom našel…

Barák to byl hnusnej, ale myslel jsem… no nevim, co jsem si myslel, ale doufal jsem, že ten byt aspoň bude slušnej. Když se řekne, že bydlí Ruska s Arabem v čínský chudinský čtvrti v 1+1, tak to vypadá přesně tak, jak si představujete. Nepochopte to špatně, mně nevadí, když jsou lidi chudý, ale i chudý lidi můžou žít ve slušnym a čistym prostředí. Skromnejch, ale útulnejch bytů už jsem viděl mraky.

Kdybych věděl jak to udělat, tak jsem vzal okamžitě nohy na ramena. Naštěstí měli aspoň wifinu a přidělili mi balkón, takže jsem měl prostor sám pro sebe. Ani se se mnou skoro nebavili, takže nechápu, proč ten couchsurfing dělaj, a nechápu, jak můžou mít tak výborný reference. To jsem se zase propad do nějakýho paraleleního vesmíru, nebo co?

Venku pršelo tak, že se mi tam ani trochu nechtělo. Tak jsem byl na internetech a najednou koukám, že přestalo. Tak jsem vyrazil ven. Chtěl jsem jít do centra, kde je nákupní zóna, protože všechny zajímavostě v Hangzhou jsou pro pěkný počasí. Přijdu k vodnímu kanálu (kterej vede až z Pekingu nebo co) a mám jít po proudu. Ani za boha jsem nedokázal určit, kterym směrem jde proud. Pak jsem uviděl, jak plavou listy. Bystrý čtenář už tuší, že zrovna plavaly proti proudu, takže jsem šel na druhou stranu. 🙂

Prošel jsem se kolem kanálu, kde je to fakt pěkný, pak se zašel podívat, jestli už neni otevřenej Reggae Bar (prej vyhlášenej podnik mezi místníma cizincema), kterej otevřenej byl, ale nebyli v něm žádný hosti, najed se v dobrý hospodě, pak jsem se z neznámejch příčin ztratil, což jsem zjistil asi až po 20 minutách, co jsem šel blbě… ale nakonec jsem zase v devět hodin večer přišel k místu, kde jsme bydleli. No a povídám vám, že najít ten barák bylo ještě těžší než poprvé. Já myslel, že to snad ani nenajdu.

Druhej den jsem vstal, Ruska už byla ve škole, od Araba jsem dostal klíč a řek mi, že pujčovat si kolo na jeden den je blbost. Ale všichni ostatní mi říkali, že to je jasná věc, že si musim pujčit kolo. Chtěl jsem si ho pujčit už v Suzhou, ale bylo hnusně, takže to nešlo. Došel jsem k jezeru Xihu (Západní jezero), našel půjčovnu kol, nějakej týpek ve frontě mi asistoval, takže jsem to lejstro dokázal vyplnit, dal jsem zálohu 200 yuanů a další stovku, ze kterýho se mi odečte půjčovný. Dostal jsem kartu Z a šel si vybrat kolo ke stojanu. Vybral jsem jedno, co vypadalo celkem slušně, ale najednou koukám, že má sedlo někde, kde já mám kolena a nebylo to na rychloupínák. Tak koukám po klíčích a žádný nikde nejsou. Kolo jsem vyměnil za kolo s výše položenym sedlem.

Jedu a zjišťuju, že kolo má totálně vymletej střed, takže když se jenom trochu zabere, přeskakuje to. A tady je to na každej most docela do kopce, samozřejmě převody žádný. Tak jsem dojel na první odkládací stanici těchhle kol, kde jsem ho vyměnil za kolo fplný palbě. Akorát brzdy trochu skřípaly a gumy nebyly úplně nafouklý, což jsem si teda moh přifouknout, ale připadalo mi to dobrý a pak už jsem na to kašlal.

První hodina půjčovnýho je zadarmo, druhá a třetí každá za yuan, čtvrtá a každá další za 3 yuany. Nechápu, jak si s takovouhle cenovou politikou můžou cokoliv vydělat, ale za celej den zábavy jsem zaplatil jenom 15 yuanů (asi 45 korun). A přitom to byla jednoznačně nejlepší atrakce, co jsem tu zažil (maglev je na řadě až v neděli).

Objel jsem jezero a dojel k pagodě, kde byl vstup jenom 40 yuanů, který jsem rád zaplatil, protože to byl ten den muj jedinej výdaj na vstupný. Když od kola odejdete, zamknete ho zámkem, kterej je přímo na něm. Úplně bezvadná věc tyhle bicykly. Když jsem se vrátil z pagody, ani jedno kolo mi ale nešlo odemknout mym klíčem. Hups!

Pak jsem si vzpomněl, jak vypadal muj zvonek — ale kolo s timhle zámkem se prostě odmítalo podvolit mýmu klíči. Než jsem přistoupil k bezprecedentnímu násilí, zjistil jsem, že moje kolo je o kus vedle. :mrgreen:

Jinak tady víc než kde jinde platí důvod, proč na kole nemůže jezdit prase. (Protože nemá palec, aby mohlo zvonit na zvonek.) Je tu na cestách tolik lidí, že se zvoní každou chvíli. Byl jsem samozřejmě nejrychlejší vozidlo na trati, rychlejší než amatéři na skútrech a rychlejší než ty srandovní vzítka pro turisty.

Sem tam jsem z kola slez a šel si prohlídnout nějakou přírodní nádheru. Je to tu fakt nádherný. Jako stvořený pro svatby nebo líbánky, legendy nelhaly. Teda řeknu vám, já čekal, že budu zklamanej. Tolik slov o tom, jak je to město nádherný a kdesi cosi (říkali to i o tom podělanym Nanjingu) a navíc jsem si říkal, že každá příroda je hezká, když neni zasviněná odpadkama nebo plevelem… ale Hangzhou je fakt über-nádherný. Sem jeďte na svatební cestu, to vám teda radim. 🙂

BTW, teď mě napadlo, že se mi tu několikrát stalo, že mi auto dalo přednost. Když se mi to stalo poprvé, stál jsem v němym úžasu. Považte, Číňan v autě dá chodcovi přednost. Neslýchaný. Ale tady se to asi smí.

No zkrátka všechno uvidíte na fotkách a na mym crazy videu, co jsem natočil za jízdy na kole. 🙂 Kolo jsem odevzdal v půl pátý, půl hodiny před koncem. A pak jsem se vydal zpátky do Zhao Hui Jiu Qu, kde bydlí moji couchhosti.

Když ten Arab mluvil do telefonu tou jejich chrchli-chrchli řečí, měl jsem pocit, že se buď zadusí, nebo že s kamarádama vyhlašuje fatwu na Obamu. Pak jsem se ptal a prej je Tunisan a mluví nějakym tuniskym dialektem arabštiny, což je prej mix spousty jazyků, který všechny vyjmenovalo, ale já jsem si zapamatoval jenom berber a španělštinu. A prej je to podobný maltštině.

Prej mám jet do Šanghaje vlakem. Myslel jsem, že autobus bude lepší, a myslim si to pořád, ale když mi místňáci říkaj, že ne, tak kdo jdem já, abych jim odporoval? Prej jeď na nádraží autobusem 13, tady na tu zastávku a napsal to na papír. Když mi vysvětloval, kde ta zastávka je, vůbec jsem to nepochopil. U baráku máme dvě zastávky a ani na jedný nebylo napsaný, že tam jezdí nějaká 13. No, stejně jsem chtěl jet taxíkem. Avšak… nemoh jsem najít žádnej prázdnej. Už to trvalo asi čvtrt hodiny a začínal jsem bejt zoufalej, ale najednou taxík někoho vyhodil, tak jsem se ho zmocnil a už nepustil.

Taxíkář se tvářil, že neví, kde je to, co mám napsaný na tom papíru, tak jsem mu řek — čínsky — že jedu do Šanghaje a pak jsem řek “vlakový nádraží”. No nějak to pochopil a protože jízda byla dlouhá a jelo se po viaduktu, viděl jsem pěkný kousky Hangzhou. Cesta stála 32 yuanů, původně mě chtěl vyhodit na tý zastávce, ale vzal mě až na nádraží. Po cestě se taky ptal, jestli jsem Američan, tak jsem se mu snažil říct, že jsem Čech, což zatim každej Číňan pochopil, ale jenom on mi nerozuměl a musel jsem mu ukázat znaky.

Na nádraží v Hangzhou jede na plný pecky 29 okýnek a u každýho je slušná fronta. V tý cimře bylo 500 lidí minimálně. Za mě do řady si stoupla nějaká fakt hodně pěkná Číňanka. Když jsem byl v půlce fronty, zjistil jsem, že jedno okýnko je pro cizince (což možná znamená, že tam umí anglicky). Ale už jsem to nechtěl měnit, tak jsem se jí zeptal, jestli umí anglicky a jestli mi pomůže při nákupu lístku. Souhlasila. Zjistil jsem, že jede ke kamarádům do města, co neznám a jméno jsem zapomněl a že v Hangzhou studuje prej na letušku. Netušil jsem, že tohle je studijní obor. A to to hledala ve slovníku, takže určitě se nespletla.

Lístek mi koupila, za což jsem se slušně poděkoval. Ale až za pět a půl hodiny. A co já tady teď s těma báglama a bez mapy, takže nemůžu jít moc daleko, protože bych se pak už nenašel, hm? Pak se ptá, jestli mám oběd, tak si říkám, že se nechce nudit a chce jít někam na jídlo se mnou. Tak říkám, že asi zajdu a jestli teda jde se mnou. Ale prej že bude čekat na vlak. Asi se lekla, že bych jí znásilnil nebo co.

Tak jsem se tady posadil na ulici a píšu zápis. Číňani jsou někdy voprsklý jak vopice, nebo spíš jaxto vopic. Stoupnou si vedle mě a zíraj mi upřeně do monitoru, kde nic nevidí, protože se to leskne a navíc jsem si snížil jas na minimum, aby mi trochu vydržela baterka. Vlak mi jede za tři hodiny, pak už jenom večerní Šanghaj a zejtra ráno maglev a letadlo domů.

Konečně, už mi docházej fusekle…

Addendum. Už jsem sem nic nechtěl psát, protože jsem jednak myslel, že už se nic zajímavýho až do Šanghaje nestane a jednak jsem vyčerpal na tý ulici baterku skoro až do poslední mrtě. Jenže to bysme nebyli v Číně, aby se ještě něco nepřihodilo a ve vlaku je přímo nade mnou zásuvka. Nemalá krutopřísnost.

No takže z ulice jsem zamířil na záchod. Běhal jsem po nádraží jak blázen a nemoh jsem žádnej najít. A když jsem konečně našel velký KFC, kam jsem se teda rozhod zajít, hned vedle něj byl nádražní záchod.

Tak že se teda najim v KFC, viď. Objednal jsem si Twister menu a když jsem řek, že chci ty hranolky víc posolený, protože Číňani je nesolej, tak na mě koukali, jak kdybych zrovna spad z Měsíce. Nebo asi tak jako já bych na vás koukal, kdybyste mi řekli, že chcete posolit štrůdl. Trochu je teda posolili, ale moc se s tou solí nepředali. Místo Pepsi jsem si poručil džus a ten teda nebyl moc dobrej. Na výběr tu máte jenom Pepsi nebo džus, zapomeňte na nějaký 7Up, Mirandu a podobně. Což je škoda, protože bych si dal Mountain Dew. Vlastně mě napadá, že nikde kromě Jinanu jsem jí neviděl. No ale já vlastně ještě nikde jinde nekupoval plechovku.

Sedim si takhle v KFC a papám, vpravo vedle mě ob místo sedí člověk a naproti němu dva. Zbylý dvě třetiny stolu jsou naprosto prázdný. Přijde debilní Číňan a sedne si mezi nás. Tohle dělaj i některý Češi a já jim mám vždycky chuť dát pěstí. Naštěstí za chvíli odešel. Naneštěstí za další chvíli přišel, sed si naproti mě a zíral na mě. Tak jsem dojed a čtu si v Lonely Planetu, kam pojedu na příští trip. A on na mě furt zírá. Pak si jdu koupit kafe, LP jsem nechal na stole. Číňan si ho suverénně vezme a začne si ho prohlížet. Přindu zpátky i s kafem a on se na mě ani nepodívá a neřekne půl slova. Listuje tim stránku po stránce (Lonely Planet je prakticky výhradně text, v mym případě česky, sem tam nějaká mapa, obrázků minimum, takže listovat tim, když neznáte ten jazyk, je asi taková zábava jako čumět na vlnitej plech).

Čekám, kdy mi to hodlá vrátit a on furt nic. Pak přišel zaměstnanec KFC a ptá se mě: “Do you borrow him the book?” Samozřejmě jsem pochopil, že myslel “did you lend” a tak jsem řek, že ne, načež od něj knihu získal zpátky. Zbytek doby, co jsem pil kafe (řek bych tak půl hodiny) na mě ten Číňan nepřetržitě zíral. Ke konci mi z mýho tácku vzal cukr a prohlížel si ten. Zase přišel ten zaměstnanec a povídá, že je “teenager” a že má asi něco s mozkem. Nevim, co myslel slovem teenager, asi chtěl říct infantilní nebo nevim co. A že prej jestli mi to vadí, když na mě tak vejrá. No kdyby to nebyl čínskej týpek, ale nějaká frndička, vadilo by mi to mnohem míň. (To slovo jsem použil, protože vim, že vám tu už dlouho chybělo a chtěl jsem vás taky trochu potěšit, no ni?)

Další hodinu jsem přečkal ve vlakový čekárně, pak mi při vstupu do vlaku ani nezkontrolovali lístek — a bohužel mě neposadili vedle žádný frndičky, ale vedle nějaký čínský mature.

Poslední zpráva: Vlak, přestože stál tolik prachů, takže jsem myslel, že pojedu nějakym expresem, se táhne líně jak lenochod a projíždí kdejakou prdel světa.

Mám hlad a těšim se na svoje šanghajský hostitele. Amen.