Dneska jsem vynechal trénink, protože mě děsně bolej nohy z toho chození nebo co. Takže jsem si jenom nafotil a natočil situaci před hostelem.
Pak jsem se vypravil k chrámu Liurong. Poblíž jsem našel příjemnou restauraci, kde jsem si objednal jakousi žlutou rejži s masem. Musel jsem zreklamovat, že mi nedali hůlky, a dali mi jenom lžíci. Evidentně si mysleli, že bílá tvář neumí s hůlkama jíst. Jenže s hůlkama se pořád jí líp než s čínskou lžící, ta je hrozná.
Chrám jsem našel a vypadal přesně stejně jako všechny ostatní buddhistický chrámy, co jsem tu doteď navštívil. Jediná změna byla, že tu pobíhali i mniši. Taky tu byla spousta krámků se suvenýrama. Původně jsem myslel, že tu něco koupim, ale když se mnou zase chtěli smlouvat o ceně, tak jsem si to rychle rozmyslel. Já to tak nesnášim.
Takže jsem se ještě znova prošel v zahradě Yue Xiu (jak maj tu sochu těch kozlů) a podíval se na veletrh oblečení a žrádla, co byl hned naproti. A vydal se zpátky do hostelu. Číňanka, se kterou jsme včera jedli mořský jídlo, mě seznámila se svojí domorodou kamarádkou a ještě s nějakym Taiwancem a vyrazili jsme na jídlo. Od domorodý holky jsem se dozěděl spoustu věcí o kantonštině. Třeba to, že nerozlišujou mezi L a N, a tak ty se řekne lej nebo nej — asi podle toho, co se vám víc líbí.
A taky jsem se dozvěděl, že se místní učí mandarínskou čínštinu už jako malý, takže tim mluví jako mateřskym jazykem. Závist.
Jídlo jsme snědli, já jsem si ještě koupil koláč, co se kantonsky jmenoval něco jako Sai Ke Ma (a byl vynikající) a pak jsme vyrazili do hospody, kde točili západní piva z pípy. Objednali jsme si třílitrovej soudek Carlsberga. Bohužel jsem musel skoro všechno vypít sám, Číňanům to nějak nejelo.
Do hostelu jsem se dostal v jednu a hned jsem usnul. Kupodivu nebyla na pokoji ani noha, přitom kdykoliv jsem tam přišel během dne, vždycky tam někdo byl. Kantoňačka přespala v hostelu načerno. Kdyby na to přišli, tak by platila pokutu 200 yuanů.