Ve dnech, kdy většina Déčáků mizí nadobro kdesi v útrobách velkoměsta i měst menších, přichází držitel čestného déčáckého titulu se svou rapsodií. Berte tento článek jako moje rozloučení s Déčáky, jaké jsme je znali — tedy při hodině poslušně sedící ve své lavici, o přestávce řvoucí na všechny světové strany, odpoledne sportující, večer kamarádské a charakterní a v noci si každý déčácký fanda mohl najít toho svého vyvoleného podle svého vkusu.
V naší třídě se mi v zásadě líbilo. Měl jsem mnoho výhrad, ale našel jsem si pár přátel a spousta spolužáků mi posloužila jako inspirace a to ať už k zamyšlení, k parodování nebo k erotickým snům (to víte, Washek).
Začnu hezky od konce. Osobně mě strašně mrzí, že déčácká rozlučka (v gymso-speaku mazec) byla tak nemastná, neslaná a nudná, jaká byla. Přes den měla bejt pořádná akce, aby byla poslední déčácká sranda. Večer pak mělo proběhnout promítání fotografií a vyprávění nesčetných historek a spát se mělo jít až pozdě k ránu. K tomu se měly pustit ploužáky, abych si moh odpočnout od vyprávění a naposledy dojatě ochmatat Jitku. Ráno bysme vstali z postelí, řekli si posledních pár suchých vtipů™ a pak by už začala přijíždět první auta, celí uslzení bychom se objali a vydali se napospas novému životu. Přestože se skutečnost mnohdy mým představám blížila, leccos tomu chybělo. Škoda. Ale není všem dnům konec, tak to ještě někdy můžem napravit, akorát už to nebude tak dojemný.
Maturita byl zvláštní podnik. Připadalo mi jako bych byl snad jediný, kdo věřil, že to ty lidi zvládnou. Mnoha a mnoha z nich jsem musel domlouvat, že to není zas tak náročné a že to určitě udělají. Nakonec mě poslechli všichni, se kterými jsem mluvil, a maturitu skutečně zvládli. Chtěl jsem tam s nimi být. Byl jsem tam jako divák tak často, že jsem si vysloužil další titul — Maskot. Nezapomenutelných maturitních výkonů je spousta, ale nejčastěji vzpomínám na béčko Zdenisova dějepisu. To byl sukces!
„Svůj“ maturitní ples jsem si užil. Pobíhal jsem tam s kamerou a nakonec stvořil na své standardy myslím docela dost podprůměrný film, který ale diváci přijali s nadšením, což mě neskutečně potěšilo. Myslím si ale, že se mi dobře podařilo vystihnout atmosféru a můj pohled na 4.D. Jedno oko nezůstalo u Geile Zeit suché. Při jednom focení mi Radek říkal: „Jdi tam. Tahle fotka vám bude chybět.“ Jednalo se o focení skákajících ošerpovaných hochů (viz nahoře). Možná je dobře, že na ní nejsem. O to emotivněji na mě působí.
Už nikdy nebudeme se Zdenisem trojmužně spolupracovat na prověrkách. K nám dvěma se totiž obvykle přidal i Zdenisův paklík taháků, ze kterých se dalo leccos vyčíst. Spolupráce na některých prověrkách z chemie byla taky docela dobrá. Dvakrát jsme byli se Zdenisem vyhozeni z hodiny. Legendární jsou taktéž Máchysovy akce, jak naštvat Kalyho nebo jak si z něj udělat srandu. Například kradením pantoflí nebo zamilovaným pohledem.
V té třídě se toho za ty dva roky stalo tolik památného, že o tom by musela být sepsána kniha tlustá snad jako Bible. A to mluvím jenom o dění ve škole. Kdyby se k tomu přidal Lyžák, vejlety a exkurze, musela by to být celá knihovna. Třeba Kalyho trefný výrok: „Ta (spolužačka) je děsná piča.“
Mojí déčáckou labutí písní byla divadelní hra Zvonokosy, kde jsem sice zahrál jenom pouhý štěk, ale na pódiu jsme v jednom okamžiku byli všichni tři — já, Zdenis a Máchys. To bylo to poslední, čeho jsem se jako skutečný Déčák zúčastnil.
Kdykoliv teď přijdu do třídy s kódovým označením B403, zachvátí mě vzpomínky a nostalgie. To místo má svého nepřekonatelného genia loci.
Bude mi chybět déčácká sranda jako přestávkový basket na nálevku. Bude mi chybět Washekovo oblékání podle poslední módy, jeho úsměv kolem dokola, „proti míči!“ nebo rozsazování na němčině. Danovo mlčeti zlato. Lumpyho Mozilla. Ondrovo vidláctví a naše společný florbalový akce proti Máchysovi. Kalyho negrovství, příhody i teplé kamarádské slovo. Ducovo čechnamština. Máchysovo koktství. Zdenisův sox a zfetovanej fotbal. Tedy hodně by mi to všechno chybělo, kdybych o to přišel. Sice už to nemám dennodenně, ale nehodlám se toho vzdát nadobro.
A samozřejmě mi chybí i déčácké roštěnky. Sýkorky a jejich štěbetání. Těžko přístupné Krasličandy, ale poté, co je nakonec deflorujete a poznáte je, jsou to příjemná a milá stvoření. Slavkovandy, každá jiná, ale každá ve vás zanechá docela zajímavou stopu. A i na všechny ostatní holky budu rád vzpomínat. Jsem už takovej altruista.
A poslední věc — přestože už jsem to udělal několikrát, udělám to znova. Hluboce se omlouvám všem, kterých jsem se za ty dva roky čímkoliv dotknul. Sorry, lidi.
Say good night, not goodbye.