Na začátku prázdnin jsem sepsal (a na začátku srpna odeslal) dopis řediteli Gymnázia Sokolov. Abych se přiznal, tak reakce na něj mě docela zaskočily. Čekal jsem celkem jednoznačnou podporu kolegů sportovců a celkem jednoznačnou nepodporu od vedení školy. Co čert nechtěl, bylo to jinak. Aspoň chytří lidé dostáli očekávání a dopis podpořili.
Přiznám se, že jsem si dnes dopis přečetl po docela dlouhé době a byl jsem sám překvapen tím, jaký je. Z reakcí jsem získal dojem, že je sprostší než Jandák ve vrcholné formě. Ale takový ten dopis vůbec není.
Měl jsem v plánu pročíst si také komentáře pod tím dopisem, ale před polovinou první stovky jsem to radši vzdal.
Krátce shrnu, o co v tom dopise jde. Školní reprezentace jsou nechtěné děti (což přiznal i ředitel školy) a škola s nimi podle toho zachází. Studenti bojují za školu, učitelé se úspěchy posléze chlubí, ale nic pro ně nedělají (čest výjimkám). Já se účastním hlavně sportovních reprezentací, které jsou na tom ještě hůře než reprezentace v ostatních předmětech. O reprezentacích nikdo neví a reprezentanti si připadají spíše jako emigranti. Což mi vyloženě vadí. Vadí mi to u všech reprezentací od atletiku přes chemickou olympiádu až po zeměpisnou olympiádu v Brisbane. Navíc mi vadí, že se ke sportu zvlášť přistupuje jak k onuci. A že mi nepřijde zrovna správné, že reprezentantky celorepublikového kola neuslyšely za své výkony snad ani „fenk jů“. To je vše, co v tom dopise stojí. Kdo tam vyčetl něco jiného jako Kouki a jeho prsti z bývalé 8.A, je buď koulezník, nebo neumí číst.
V komentářích vyvstala otázka, co na Déčáky patří a co nepatří. Takže slyšte, milí čtenáři. Ať se vám to líbí, nebo ne, tyto stránky jsem založil a už nějaký ten pátek je vlastním a to 100%. Proto záleží pouze na mě, co se na nich objeví. Zajímavé je, že diváci a čtenáři obecně po jisté době získají dojem, že tomu šéfují oni a že budou cosi diktovat. Leccos zmůže trh, který mají v držení, jenže na Déčáky se žádná pravidla trhu nevztahují, neb se jedná o čistě nepeněžní prostředí. Kromě toho si myslím, že dopis žáka třídy řediteli školy na třídní stránky prostě patří. Co jiného by tam mělo patřit?
O prázdninách už dopis zaregistroval pan Sobotka a zabezpečil mu další publicitu. Čekal jsem, že sotva přijdu do školy, tak mě někdo praští baseballovou pálkou nebo tak něco, ale kolem dopisu bylo ticho po pěšině. Tak jsem si už myslel, že se odpovědi nedočkám. Jenže v pátek po mém prvním semináři s panem Bouškou to přišlo. Měl jsem se ihned dostavit do sekretariátu. Ihned jsem se tam dostavil, ale drahnou chvíli trvalo, než si mě tam všimli. Pak mě poslali do jámy lvové. Troufám si říct, že v místnosti, ve které jsem byl už potřetí, většina studentů nikdy nebyla :).
Tam seděl říďa a proti němu zástupci. Paní Částková a pan Widž. Protože se paní Částková ani slovem za celou dobu neprojevila, vylučuji ji tímto ze svého dalšího povídání. Dostal jsem čestné místo vedle pana ředitele. Tak a teď jsem čekal, že mě všichni tři zmasírují a pak roztrhnou jak hada. Předně jsem se dozvěděl o existenci nějakého bratrstva kočičí pracky, jemuž předsedá pan Prokop. A tohle bratrstvo má údajně všechny tyhle čachry na starosti. Škola s ním má společné jen studenty. (Nic si z toho nedělejte, taky jsem to nepochopil.) Takže jsem to měl poslat předsedovi toho kroužku (dělám si z toho srandu jen tak, nehledejte v tom nějaké animozity) a ne panu řediteli. Ale protože pan ředitel je férovej kluk, tak tim dopisem neutřel doma nádobí, ale hodlal mi na něj odpovědět.
Byl jsem tam asi dvacet minut, takže jsem přišel o podstatnou část češtiny a v zásadě jsem ze schůzky získal následující dojem. Oba muži pochopili, že ten dopis je plný příkladů a že neříkám, že přesně to má škola zavést. Uznali, že nástěnka je na špatném místě, že ostatní studenti o reprezentacích skoro nevědí a že chtějí, aby reprezentanti věděli, že o nich škola ví. A že vymyslí způsob, jak na to. Nástěnka se údajně aspoň částečně přesune. Schůzka byla příjemná, ani jsem nechtěl odejít na výuku.
A to je asi tak všecko.