Člověk prý vykonává svoje rituály, protože mu umožňují lépe počítat čas. Jak ty malé každodenní jako ranní kafe, polívka v pravé poledne, čaj o páté nebo televizní zprávy v půl osmé, tak ty větší jako výplata patnáctého, mytí schodů každé druhé úterý v měsíci až po ty největší, každoroční jako jsou narozeniny, Vánoce, každoroční srpnová dovolená v Jugoslávii nebo finále Ligy mistrů (už zanedlouho, mimochodem :razz: ).
Časem, jak člověk stárne, rituály přibývají. A jiné ubývají. Přibývají, když se oženíte/vdáte, poznáte nové přátele, kteří mají všichni svoje narozeniny, nebo se přestěhujete do města, které pořádá nějaké každoroční úchylné akce jako třeba závod v pojídaní knedlíků. A ubývají asi celkem zřídka. Sice už nechodíte do školy od prvního září, ale ten začátek školního roku máte někde v hlavě, ne?
Jsou rituály veselé, kdy cítíte, jak vám v žilách koluje ta samá dobrá nálada jako když jste vyhráli ten zatracenej Stanley Cup nebo jste si koupili první kabelku Louise Vuittona. A jsou rituály neveselé, kdy naopak byste byli nejradši, aby se ten den nikdy nestal. Jako když jste zabili svého nejlepšího kamaráda ve svém autě.
Co to plácáš, ty chytrej?
Ale no nic. Jenom jsem chtěl napsat na blog o jednom novym výročí a chtěl jsem, aby to nevypadalo tak fádně, a proto jsem se snažil napsat ten začátek trochu chytře. :)
Událost, o které chci skrz tento článek promluvit, se odehrála v podivné době. Podivné, protože šťastné. Měl jsem pocit, že by mi vyšlo všechno, na co bych sáhl. Že i ten Stanley Cup bych snad vyhrál, kdyby mě nasadili do mančaftu.
Jak na to teď vzpomínám, nestačim se divit, jak dobře jsem se cejtil. A to bys měl, milý bložínku, vědět. Sice se značným zpožděním, ale přece.
A někdy na začátku tohoto období přišel den, který chovám ve své paměti jako démant. A protože moje paměť někdy neslouží úplně dobře, je zde můj blogíííís, aby si pamatoval za mě.
/// Pozorný čtenář tohoto blogu si jistě všimne, že o této události už jsem tu psal. Kritický čtenář si všimne, že místo toho, abych psal o věcech nových, opakuju staré. Laskavý čtenář promine… ///
Všechno má souvislost se vším, všechno vás nějak ovlivní. Něco víc, něco míň. Prý efekt motýlích křídel (ta povídka od Bradburyho je přitom docela blbá). Ale někdy zkrátka přijdou dny, kdy má člověk pocit, že musí snad vést nový letopočet nebo aspoň blogopočet, protože je všechno jinak.
A tak přišel docela nenápadně i den… jak bysme ho nazvali nějak dramaticky… už to mám: Den Hříšného města.
Ráno do práce, která mě bavila, a nejenom že jsem dostal dva tisíce a byl tak nejplacenější člověk v baráku (měl jsem dokonce víc než všechny ty modelky), ale navíc šéf kupoval piva jak správnej Mnichovák, takže jsem v práci vypil čtyři kousky. To se mi zatim nepovedlo u žádnýho šéfa zopakovat. :mrgreen:
Je fakt, že jsem byl docela rozmrzelej z toho, že na mě zapomněli s jedním srazem. Ale co se dalo dělat, dojel jsem domů, pustil jsem počítač a usadil se k němu. Než jsem stačil vymyslet, že si mám udělat kafe, přiletěla zpráva, která jsem myslel, že přiletí někdy v podvečer, a ne skoro o půlnoci.
V tu chvíli mi bylo ne sice úplně na umření, ale na vykoupat, vyčůrat a spát mi bylo určitě. Ale když máte dobrou náladu, tak snad ani nepotřebujete spát. Prostě se sjedete endorfinem. A tak jsem vyrazil.
Kdybych vám řekl, že za dveřmi vás čeká něco nebo někdo, kdo změní váš život (třeba prezident republiky s nabídkou spolupráce nebo třeba GM Pittsburghu Penguins se smlouvou na 70 miliónů dolarů), víte, jak byste chtěli vypadat a působit? Já asi ne, musel bych se poradit. Ale vím zcela jistě, jak bych vypadat nechtěl.
Nechtěl bych být vyšťavený do poslední mrtě, opilý, neoholený a s obrovskou dírou na kalhotách. A přesně v takové formě jsem vstoupil dovnitř.
Chvíli zabralo prohledávání terénu, až jsem se nakonec usadil. Není důležité, jaké konkrétně se vedly řeči (což si ostatně asi nikdo z účastníků setkání nepamatuje), ale důležitý je výstup celého posezení a dojmy. V podstatě se dá říct, že to byl rok divení. Divil jsem se jak bezprostředním reakcím, tak těm prostředním i těm nejnovějším.
Dnes se zdají být pocity toho večera úplně absurdní a na hlavu postavené. Ale to podstatné je, že — jakkoliv to zní hloupě a pateticky — ten den se můj život podstatně změnil.
A nepochybuji ani vteřinu o tom, že jsem za tu změnu rád a že mi přinesla spousty skvělých okamžiků. Vlastně až teď, když jsem psal tenhle článek, jsem si zpětně uvědomil, jak moc si to všechno cením. Vím, že je blogerské faux-pas napsat něco pozitivního, ale já se fakt cejtil šťastnej. Kéž by každé roční období bylo jako jaro 2009 odstartované 13. března.
Myslím, že všem zúčastněným osobám dlužím velké poděkování. Jeho vyjádřením budiž tento článek…