Ráno jsme brzo vysmrděli a šli jsme na metro. Protože je Máchys takovej zevl a neumí si ani koupit lístek do metra kartou, musel si vyžebrat prachy. Takhle po ránu to metro ani moc často nejezdí, takže jsme na něj museli chvilku čekat. Na Green Line Coach Station jsme se Slovákama vyfasovali ten nejhorší autobus.
Nalezli jsme do autobusu a začalo pěkně po anglicku chcát. Po chvilce jízdy jsme přijeli do města, co se zove Dover. A tam byly k vidění bílé útesy doverské. Včera jsem něco sliboval, a teď svůj slip splním. Na poslední hodině angličtiny jsem se totiž dozvěděl, proč se Anglii říká Albion. Údajně je to proto, že když Džúlius Sízár viděl ty bílý šutry, tak dal te zémi jméno bílá země — Albion.
Celou dobu jsem si myslel, že pojedem hezky skrz chunnel, ale když nás kontrolovali francouzskej a anglickej celník a pak jsme zajeli do trajektu, začal jsem o tom pochybovat. Cesta trajektem byla příjemná. S Milanem jsme si koupili obří zlevněný toblerone. Ináč tam kromě vína bylo všechno drahý jak cyp.
Plavba trvala hodinu + časový rozdíl, a všude byl signál mobilních sítí. Ve Francúzsku jsme zase nalezli do autobusu a jeli jsme pryč. Máchys ještě dostal od jednoho chlapíka bonbóny za to, že si k němu sednul jeden týpek a nesednul si k tomu chlápkovi s bonbónama.
Cesta tim autobusem byla nekonečná. Autobusem zřejmě jezdí samý socky, takže to smrdělo ze všech koutů. Ani hezký lidi tam nebyli. A protože jsme jeli úplně šílenou trasou, dorazili jsme do Prahy někdy po 22 hodinách. Cestou jsme nabrali v Belgii rodinku za všechny prachy. Frankofonní otec šilhal na všechny oči, česká matka cigánka, dva frankofonní synové — jeden malej a druhej retardovanej — a českej syn cigán. Nejhorší byl ten momentálně retardovanej. S sebou měl něco jako PS1, na tom si pouštěl défaudéčka, který měnil vždycky tak po jedný minutě. Měl sluchátka, který měl sice zastrčený v uších, ale ne už do toho telekrámu a ve dvě ráno pustil na plný koule nějakej francouzskej šansón. Navíc ta mrcha svítila jak Sirius. Bylo to něco jako zlá věc. Tak mě štvalo, že neumim francouzsky! Když se ale ty dva belgický bráchové prali, myslel jsem, že se podělám smíchy :).
V autobuse nám pustili film Zápisník jedné lásky, ale strašně potichu, takže jsem si dialogy musel doplňovat jako kryptolog :). Docela se mi to líbilo. I slzu jsem zamáčkl ;).
Když jsme zastavili na odpočívadle někde u Frankfurtu, musel jsem si dát jídlo, jinak bych si musel začít okusovat sedačku. Tak jsem se odhodlal, že si něco zakoupim v tom krámku, co tam měli. A protože jsem neměl tojra, musel jsem kartou. Moje outrata byla 4,90, ale pak se zjistilo, že kartou se smí platit jenom, když to stojí víc než pět, tak mi řekli, že příště musim ještě něco přihodit :). Taktéž bylo zjištěno, že po čtyřech letech gymnaziálního studia němčiny nejsou někteří schopni říct tak složitou větu jako „Kann ich mit der Karte zahlen?“ Tady v tom kraji jsou vůbec nějaký divný lidi, co říkaj š místo úplně každýho ch. Takže jsem si třeba koupil brétšn.
Máchys posléze vlezl do špatného autobusu, když byl poslední, na koho se čekalo. Pikantnější je to o to, že na trajektu machroval, jak vždycky všude do autobusu trefí a že si snad pamatuju, kde jsem z něj vystoupil :mrgreen: .
Asi tak hodinu po výjezdu z Londýna ztratil Máchys Milanovo slovník a našel ho už na Florenci. Tam se tam taky někam ztratil, a když přišel zpátky k autobusu, tak se nás zeptal, kde jsme :). Cesta domů byla děsná. Tak blbym autobusem jsem ještě nejel. Navíc jsme nějakýmu traktoru po cestě trochu rozčísli pěšinku, no děs. Doma jsem usnul a spal jsem asi sto let.
