Na vyhlášení výsledků referenda a následující víkend jsem se vypravil do Londýna. Byl jsem v něm naposledy někdy před 12 lety, takže jsem si říkal, že je načase zase se tam podívat. Byl jsem úplně v klidu, byl jsem si jistý, že jsme prohráli. Jediné, co mě trochu znervózňovalo, byla možnost, že by referendum dopadlo 60:40 nebo nějak podobně pro setrvání v EU. To by byl konec na několik desítek let.
Malinkatý plamínek naděje, že se přece jenom možná všichni pletou, ve mně udržovaly tyto události:
- většina sázejících stále sázela na brexit, přestože na vsazené částky výrazně vyhrávalo setrvání (v den referenda dávaly sázkařské trhy 90% pravděpodobnost setrvání)
- Cameronův výprask v televizi, kde se mu diváci nepokrytě smáli – a to on jindy býval excelentní v těchto debatách
- standing ovations pro Borisův projev v poslední debatě
- převaha brexitových tweetů v téže debatě
Nicméně telefonické průzkumy veřejného mínění, status quo bias a #ProjectFear mě utvrzovaly v tom, že tentokrát se ještě vystoupit nepodaří. Přitom kdyby byla na stole nabídka EU / Evropský hospodářský prostor (tzv. norská varianta) / nic, jsem přesvědčen, že EHP by v referendu vyhrálo na celé čáře.
V Londýně jsem se ubytoval u kamarádky, kterou jsem poznal v Liberlandu. Na odstartování večera jsme si pustili Brexit: The Movie a pak sledovali sčítání na Sky (protože státní televizi BBC neuznává :) ). Když ohlásili výsledky ze Sunderlandu, naše naděje ožily… no a nakonec se slavilo celou noc. A celý víkend. Z Londýna jsem neviděl nic. :D
Zajímavostí je, že sčítání jsem sledoval v Haringey, což byl pátý nejeurohujerštější okrsek (75,6 % pro remain).
—
Jak nemám rád podcasty, tak následující dva doporučuju. Britský libertarián James Delingpole má svůj podcast a díl z pátečního pobrexitového rána (nechápu, jak dokázal vstát tak brzo a ještě mluvit do rádia) si musíte poslechnout.
Starší Freakonomics podcast s Borisem Johnsonem je taky výborný (a aspoň mírně relevantní). Nebudu spoilovat, ale Boris si během rozhovoru zuje botu.
—
Hodně se toho namluvilo o tom, že pro brexit hlasovali staří, nevzdělaní, vesničtí balíci, zatímco lepší a noblesní lidi z měst a studenti hlasovali pro EU. Ne, že bych si tedy myslel, že voliči jsou nějací prudce informovaní géniové, ale dovolím si naznačit, proč tento výsledek dává smysl:
- EU disproporčně zasahuje do životů manuálních profesí, viz např. zničení britských rybářů nebo zpracovatelů cukru. Lidé pracující v těchto odvětvích většinou asi nebudou ty nejostřejší pastelky v šuplíku, ale zrušit jim živobytí a pak se jim ještě vysmívat, to je typický přístup noblesních lidí. Nedivte se potom, že tito lidé hlasují proti té vaší milované EU.
- Evropské dotace proudí do muzeí, univerzit, neziskovek a galerií. Tyto instituce se v naprosté většině případů nalézají ve městech, lidé z vesnic si plodů eurodotací nemají jak užít
- Zločinné evropské dotace pro soukromé firmy opět míří do podniků, které se nacházejí ve větších městech, ne v rurálních oblastech, kde pokud už se nachází nějaká firma, má do deseti zaměstnanců a mezi její starosti určitě nenáleží vyplňování eurolejster
- Tuny evropských regulací ničí drobné podniky, ne velké podniky, které mají celé “compliance teams” plné právníků. Případ za případem podniku zničeného evropskou regulací jsou po několik desítek let dokumentovány v britském tisku
- Studenti si disproporčně užívají výhod EU jako jsou již zmíněná muzea, galerie, univerzity, neziskovky, ale také svoboda pohybu pracovních sil, levnější roaming atp., aniž platí náklady na členství z prostého důvodu, že nemají příjem, popř. pouze nízký, takže se vyhnou přímým daním. Že se nikdy nesetkali s regulací businessu, je nabíledni.
—
Hodně se toho taky namluvilo o tom, že brexitáři neměli žádný plán. Donekonečna to opakují eurohujerská média jako třeba BBC. Přitom najít si primární zdroje není nic těžkého. Základní literatura:
- Business for Britain: Change or Go
- IEA Brexit Prize shortlist
- Daniel Hannan: Why Vote Leave
- a mnoho, mnoho dalších. Můžu klidně zapůjčit, kdyby byl zájem.
Je důležité uvědomit si, že euroskeptické hnutí v Británii není výplodem posledního půl roku, nýbrž posledních téměř padesáti let. Skutečně si někdo – kdokoliv – myslí, že za padesát let nikoho z euroskeptiků nenapadlo položit si otázku: “Jo, ale co když vystoupíme?” Opravdu?!
Neméně fascinující je mediální pokrytí celé situace kolem Michaela Gova, Borise Johnsona, Nigela Farage a Daniela Hannana. Jsem kritický a otrlý konzument obsahu, který šíří tradiční média, ale musím říct, že tohle jsem snad ještě neviděl.
Výrazná většina (71 %) členů Konzervativní strany chtělo vystoupit z EU. Namísto toho, aby média grilovala stranický establishment v čele s Davidem Cameronem, proč nereprezentuje svoji stranu, ale stará se jenom o svoje zájmy, byli eurohujerští poslanci a ministři pokládáni za good guye, zatímco euroskeptici byli líčeni jako zrádci. Chápete to?
Boris Johnson, euroskeptik již od 80. let – o němž se však předpokládalo, že na EU nenechá nit suchou, a přesto doporučí hlasovat pro setrvání – je pranýřován za to, že se ke svému celoživotnímu postoji bez okliček přihlásil. Chápete to?
Zcela bizarní je potom reportování o zmizení a rezignaci Borise Johnsona. Jedinou funkcí, kterou měl Boris před referendem, byla pozice prostého poslance. Tím zůstal i po referendu. Odkud zmizel nebo rezignoval?
Vynikajícím mediálním humotem je taktéž ostentativní nepochopení toho, že mezi euroskeptici jsou lidé různých přesvědčení, kteří se ale shodnou na tom, že tyto jejich názory se mají utkat v domácí demokratické debatě, namísto toho, aby tyto věci nařizoval Brusel. Ano, Nigel Farage má jiné preference než Michael Gove, který má jiné preference než Boris Johnson, který má jiné preference než Daniel Hannan. NO A CO?! “Leave” není politická strana, nýbrž ad hoc skupina se shodou v jedné otázce.
Zastánci setrvání v EU se přece taky neshodnou. Jeden chce evropskou armádu, jeden chce zákaz aut, jeden chce euro v každé zemi, jeden chce společnou zahraniční, zemědělskou, rybářskou politiku, někdo (patrně většina) chce pouze čtyři svobody jednotného trhu. Je snad něco špatně na tom, že všichni tito lidé hlasovali společně?
Nigel Farage rezignoval na funkci lídra UKIPu. Od žádného euroskeptika jsem nezaznamenal nic než uznání za jeho celoživotní práci, ale eurohujeři jsou rozpálení do běla. Farage sice zůstal ve svojí zvolené pozici v Evropském parlamentu, nevyloučil kandidaturu do Dolní sněmovny a vůbec nijak nezměnil (protože ani nemohl) svoji pozici v post-referendové britské vládě, ale lepší lidi mají plnou hubu toho, že Farage je srab a odněkud utekl. Sice nám neřeknou odkud, ale určitě je to pravda.
Nicméně čistě pro pořádek: Že Nigel nechce být lídrem UKIPu, muselo být jasné každému, kdo aspoň trochu sleduje zprávy. Nigel nebyl lídrem strany v jejím začátku, lídrem se stal až v roce 2006 a to na tři roky.
—
Jsem nicméně přesvědčen, že referendum bychom nevyhráli, (1) pokud by oficiální kampaní nebyla Vote Leave, nýbrž Leave.EU, (2) pokud by hlavní postavou byl Nigel Farage, (3) pokud by se Boris nerozhodl podpořit vystoupení svojí plnou vahou.
Nejzajímavějším a nejvíce přehlíženým aspektem referenda je podle mě skutečnost, že labouristé masově hlasovali pro vystoupení. Dokonce většina labouristických poslanců pochází z okrsků, kde většina voličů hlasovala pro brexit. Není to tolik překvapivé, když si vzpomeneme, že i Tony Blair byl v počátku svojí kariéry euroskeptik. Labouristické voliče ale strana do značné míry opustila, což se v tomto referendu naplno projevilo.
—
Taktéž z Evropského parlamentu jsem zvyklý na nevlídné (a to je eufemism) zacházení s euroskeptiky. Ale to, co europoslanci předvedli, když se europarlament poprvé sešel po referendu, to jsem ještě neviděl. Chápu, že europoslancům se zhroutil svět, když zjistili, že některým lidem vadí jejich vysněná eurototalita, ale mohli by to přijmout aspoň trochu s grácií.
Schulz opět protiprávně a lživě zasahoval do debaty, to už je celkem standard.
Vzhledem k této zcela nenávistné reakci musím upravit svůj předpoklad, že Evropským parlamentem projde dohoda mezi Británií a EU. Pořád jsem přesvědčen o tom, že i kdyby vlády zastoupené v Radě ministrů chtěly Británii trestat, nechají se opět zlobbovat průmyslem a budou jednat poměrně racionálně, takže v Radě bych tolik problémů neočekával. S europoslanci to bude obtížnější, přesto zůstávám optimistou a věřím, že dohoda projde i europarlamentem. Z 90% pravděpodobnosti ale snižuji na 70%.
—
Poslední poznámka, kterou toužím přičinit, je následující: Viděl jsem několik lidí, kteří říkali něco na způsob: “OK, OK, Britům možná odchod z Unie pomůže. Ale jak jejich odchod pomůže nám?! Vždyť jsou nejsilnější opozice proti unijní centralizaci a posílají nám peníze. Jak můžeš být pro brexit?”
Tento argument je zhruba na úrovni: “Jo, já sice vim, že můj spolubydlící ve vězeňské cele nic neudělal a je to můj dobrý kamarád, rádi pokecáme, občas se nám ve spolupráci povede dojednat o půl hodiny delší vycházky, a když nechce celý oběd, zbytek mi přenechá. Je to bezva týpek, ale co bych si počal bez těchto výhod? V žádném případě si nepřeju, aby mu zkrátili trest a pustili ho!”
Hmmm, to mi nepřipadá zrovna jako morálně přesvědčivý argument. Že nám už Britové nepomůžou s opozicí, to je naše chyba, že v tak debilním spolku nadále zůstáváme. Že nám Britové nebudou posílat dotace je dobře, protože dotace jednak škodí a jednak nevím, jak někdo může s vážnou tváří tvrdit, že je správně, že my si tady žijeme za peníze ukradené britským daňovým poplatníkům.
Ať se mají Britové ve svobodném světě co nejlépe, pomůže to nám všem (kromě britských eurokratů).