New York, den pátý

V reportáži z druhýho dne jsem zapomněl na podstatnou věc, takže to teď musim dohnat. Zařizoval jsem si americkou SIMku. To byl horor…

V domnění, že se tomu mezi prostým obyvatelstvem říká phone card, ptal jsem se, kde to zaopatřit. Prej na pumpě za dva dolary. Bylo mi to podezřelý, ale přece jenom: šuby duby Amerika. Dostal jsem nějakou kartičku s WTF instrukcema. Tak říkám Davovi, že nechápu, jak to funguje. Prej se musí někam zavolat, tam se zadá číslo týhle kartičky a pak se volá. Smysl týhle věci mi uniká, ale pochopil jsem, že to neni to, co potřebuju já.

Takže pro SIMku mě poslal do jinýho kšeftu. A že to prej vyjde levnějc, když si koupim i telefon (lidi na internetech pak tvrdili, že to neni pravda). Tak jsem koupil Nokii 1616 se SIMkou T-Mobile za celkem dvacet dolarů. Ta se ovšem musí aktivovat.
Kurwadrátdopíče! Ten aktivační hovor trval snad půl hodiny, nejenom že je naprosto píčovskej a ptaj se člověka na totální kokotiny, který si buď můžou zajistit sami, nebo se na ně maj vysrat, ale ještě byla kvalita toho hovoru jak kdybych volal někam do Afriky a ne v New Yorku do sídla telekomunikační společnosti. Díky tomu, že asi každý pátý slovo jsem neslyšel, jsem se na všechno musel ptát třikrát. Ta ženská navíc byla snad kráva a nedokázala pochopit, že se mnou má mluvit jinak než s Američanem, kterej je na tyhle píčoviny asi zvyklej. Třeba jsem vůbec netušil, že tenhle znak # se anglicky řekne pound nebo co. To všechno se odehrávalo za nesnesitelnýho vedra v hostelu s dalšíma lidma a hrající televizí. Nemoh jsem na balkón, protože jsem si nebyl jistej, jestli mi vydrží baterka, když nebude zapojená do proudu.

Kdyby se ten rozhovor odehrával v češtině, tak by ta ženská slyšela sprostý slova, o kterejch ani nevěděla, že existujou. Nakonec se dobrá věc podařila a SIMka mi byla aktivována i s newyorskym předčíslim. Ale jestli mi ta firma ještě někdy přijde pod ruku, tak se neznám.

—

Pátej (prozatim poslední) den jsem zamířil k Soše Svobody a do Central Parku. Dva nezávislý zdroje mi řekly, že Sochu Svobody nejlépe jest pozorovati z přívozu na Staten Island. Nahoru jsem stejně nechtěl jít a tenhle přívoz je zadarmo. Tak jsem taky udělal. Plavba trvá nějakejch dvacet minut, ale jede se celkem daleko od sochy. Zato si člověk může prohlídnout panorama Manhattanu a Nového Jersey.

Před zpáteční cestou jsem si chtěl koupit něco k jídlu, protože jsem měl hlad jak vlk. Jdu teda do bufíkuv tom “nádraží” toho přívozu a koukám, že tam za pět dolarů dávaj pizzu a pití. Tak si to chci dát, ale než ke mně vůbec přišla obsluha, přívoz mi ujel. Takže až za dvacet minut. Aspoň jsem tu pizzu moh v klidu sníst. Cena byla na ceduli i s daní. To nechápu. Někdy to tak je, někdy ne, navíc se ta daň nějak divně mění, takže člověk nikdy dopředu neví, kolik zaplatí. Asi jsem divnej, ale pokud už existuje ochrana spotřebitele, tak podle mě tohle je naprostej základ — spotřebitel má vědět, kolik zaplatí.

Pakjsem teda dojel metrem do Central Parku, abych si ho prohlíd, když už tu jsem. Zajímavý místo. Spousta Američanů se předvádí jako sportovci (je to nějaká móda nebo co), ale skutečný běžecký tempo jich předvádí jenom pár. Ale kdekdo si tady na trávníku pinká s nějakym balónem nebo jiným nástrojem a je tu fakt pěkně. Sice nevim, jak to v létě vypadá ve Stromovce, ale tipuju, že tak dobře ne. :) Ale zase ve Stromovce asi nikdo neotravuje s baseballem. :)

Jeden borec, co se učil tricky na skateboardu, a moc mu to zatim nešlo, mi poslal skejt přímo pod nohy. Málem jsem se o něj zabil.

Vylezu z parku a jsem přímo před nějakym barákem na Pátý Avenue, kterej na sobě má francouzskou vlajku a eurohadr. Srsly, jakej problém maj tyhle Francouzi? Mrdá jim v kouli? Navíc na ně začínám mít averzi skoro jak na Rusáky. Většina Francouzů, co potkám, jsou naprosto retardovaný jedinci. Ale Rusáky nepředčí nic. Při mym letu z Londýna dělala bordel jenom jedna skupinka lidí. Hádejte, odkaď byli. Šli poznat, už když nastupovali. No, nic…

Potom jsem se rozhod, že přejdu Queensboro Bridge nad Roosevelt Islandem do Queensu (asi, nevim, kde vede hranice mezi Queensem a Brooklynem). Myslel jsem, že přejít ten most trvá tak 5 minut. To byla štreka, panečku. Šel jsem minimálně čtvrt hodiny, spíš bych řek, že dýl. Na druhý straně jsem se cejtil celkem ztracenej, ale nějakym zázrakem jsem přišel přímo ke stanici metra, co jsem chtěl.

Před příchodem do hostelu jsem si ještě chtěl koupit něco, co se podobá chlebu. Avšak muj lov byl dost neúspěšnej. Až nakonec jsem zavítal v Brooklynu do dost podezřelýho a nepřívětivýho krámku na rohu. Našel jsem tam toustovej chleba, ale dovnitř už mě nikdo nikdy nedostane, ani kdybych měl pojít hlady. Tak nehostinný místo člověk aby pohledal.

Ještě jsem si vzpomněl. Švédka (znáte z prvního dne) nadávala, jak jsou v New Yorku drahý cigarety. Přes 11 dolarů krabička, aka krabka, abych se vyjádřil správně slangově. Z toho 5,85 je státní + městská daň na cíčka, 1,01 je federální a pak tu ještě máme sales tax. Abych to zkrátil, v jinejch státech USA prej krabička stojí třeba tři dolary. Notomiposer!

No hostelu už vše probhělo v poklidu. Tedy až na to, že jsem si skopnul mobil z postele. Nejsou tu poličky, takže když jsem se ráno chtěl vzbudit na cestu do Washingtonu, musel jsem si dát mobil na postel. Uprostřed noci jsem ho ale bravurnim bodlem poslal z postele. Podařilo se mi jej vylovit, aniž jsem vzbudil lesbickou Němku, avšak při slejzání z postele jsem si roztrh trenky od pyžama. :)