Washington, díl první

Oproti New Yorku je Washington prdel světa, takže zpravodajství asi nepujde po dnech.

Z New Yorku do Washingtonu jsem se přesunul díky firmě Megabus. :) Psali, že tam maj wifi a přemejšlel jsem, že si tam vezmu i kabel k notebooku, protože muj notebook rozhodně čtyři a půl hodiny nevydrží (sotva polovinu), ale říkal jsem si, že zásuvky tam asi nebudou. Ani SA je nemá. Zásuvky tam byly! Ale muj kabel byl v zavazadlovym prostoru. :(

Na dálnici prej střílel nějakej maník, tak jsme v Baltimoru chvíli čekali na parkovišti. Vevnitř v busu bylo příjemně, ale venku snad sto stupňů.

Do Washingtonu jsme dorazili s drobnym zpožděním a já se vypravil najít hostel. Zadařilo se i přesto, že ve Washingtonu se rozhodli věci co nejvíc zkomplikovat, takže tady neni jenom jedna první ulice, ale první východní a první západní. Ukázalo se ale, že jsem stranu tipnul správně.

Muj hostel byl megahostel od Hostelling International s čipovejma kartama a všema těmahle vychytávkama. A na pokoji se mnou byl chlap, kterej na mě koukal, jak kdybych právě přiletěl z budoucnosti, když jsem mu říkal, že žádný Československo už neexistuje, ale zato že existujou Slováci.

Večer jsem se šel projít po okolí. První dojem rozhodně lepší než New York — čisto a klid. Bydlel jsem hned vedle Cato Institutu a sochy Edmunda Burka.

Ráno jsem vstával na budík, protože jsem nechtěl přijít o snídani, která byla v ceně. Jestli je pro mě něco horšího než jíst těsně po vstávání, tak je to mluvit těsně po vstávání. Když po nás zaměstnanec hostelu chtěl, abysme mu řekli good morning v různejch jazycích, ještě jsem se na to brý ráno vzmoh, ale když vedle mě seděl týpek a furt se mě na něco ptal, chtěl jsem ho nakopnout.

Po skončení etapy jsem si zabalil věci a rozhod se dojít pěšky do dalšího hostelu, kterej byl levnější a neměl volno včera. Ten, ve kterym jsem byl teď zas neměl volno dneska. Cesta pěšky trvala asi hodinu a ani jsem se neztratil. Podle referencí hostelu jsem měl přijít do nějakýho ghetta, takže jsem se psychicky připravil na svérázný podmínky, ale je to tu celkem ok. Rozhodně přívětivější než okolí kina Alfa v Sokolově.

Po ubytování jsem se šel projít směrem ke Kongresu a cestou jsem koupil poštovní známky. Podle internetu bylo venku skoro 100 °F, tj. vedro jako svině (přes 35 °C). Viděl jsem a vyfotil jsem první várku federálních úřadů a taky Washingtonův památník, zatim jenom z dálky.

Přišel jsem na hostel a chodila tady taková pěkná holka, myslel jsem, že Američanka. Tak se ptám, odkaď je a ona, že z Německa. Prej odkaď jsem já, tak říkám: “Tschechien.” Čekal bych, že se zeptá, jestli mluvim německy, ale ona, jestli prej mluvim rusky. Huh? No Česko je blízko k Rusku, ne? ZOMFG??? Jako že Američan z LA nikdy neslyšel, že existujou Slováci, to bych ještě snad překous, ale že Němka neví, kde je Česká republika, tak to je na mě trochu moc.

Pak se teda rozpovídala a začala hned o bohu (v rohu); že prej bůh je pro ní nejdůležitější věc na světě a jestli si vážně myslim, že po smrti už nic neni. I kdyby bylo, tak co já s tim jako? Nemůžu vědět, jestli ten zlomyslnej páprda ocení spíš to, že se někdo chodí modlit do kostela, nebo spíš to, že někdo má rád laskavý humor. Bogajego!

Ale zjistil jsem, že hrozně nerad se s lidma bavim o náboženství. Je to snad nejhorší téma, co si umim představit. Protože je mi jasný, že po chvilce diskuse by se naštvali… No, nechci to tu moc rozvádět, třeba jsou někteří věrní čtenáři věřící a co já potom s tim, viď.

A taky se dneska rozešla se svym přítelem, americkym mariňákem. Je jí 27 a tohle byla její první vážná známost. Prej pro ní chce to nejlepší a pro něj neni bůh tak důležitej, takže ona by nebyla šťastná. Nevim, jestli nikdy neslyšela žádnej rozchodovej pseudodůvod (a to je ženská), ale vypadala přesvědčeně. Ale prej když nejdůležitější je bůh a všechno ostatní pak neni tak důležitý. Šla mi z toho hlava kolem, hele.

Jmenovala se myslim Damares nebo tak nějak. Prej je to řecký jméno a nějaká biblická postava. A dala mi takovej divnej papír ve stylu dolarový bankovky, na kterym bylo napsáno, jak hřeší už ten, kdo se chtivě dívá na ženskou. Tohle všechno mi říkala holka, která by podle mě hned mohla dělat nějakou modelku (čemuž by napovídal i její zeměpisnej přehled), čtenáři tohoto blogu vždycky ocení, když říkáme pěknejm holkám frndičky, takže se toho přidržíme. Doteďka si nejsem jistej, jestli to celý nebyl nějakej sofistikovanej vtip…