V Sokolově dne 5. července 2006
Vážený pane řediteli,
Dovolte, abych vám jakožto nejvyššímu představiteli naší školy tlumočil prostřednictvím tohoto otevřeného dopisu svoji nespokojenost s postojem, jaký naše škola zaujímá ke svým sportovním reprezentantům i reprezentacím samotným.
Již dlouhou dobu jsem se chtěl v podobném smyslu vyjádřit, ale pověstný pohár mojí trpělivosti definitivně přetekl v poslední den školního roku 2005/2006. Ten den se jako každý rok rozdávaly odměny za reprezentaci školy. Finanční odměnu za sport dostalo dle vyjádření vašeho zástupce Mgr. Vladimíra Prokopa pouze šest tzv. nejlepších sportovců školy, což bylo určeno pofidérním systémem přidělování bodů za jednotlivé reprezentace. Mohli bychom debatovat o celém tom systému, ale otázka spíš zní, proč se obdobně nepostupuje i v kategorii vědomostní. Zcela analogicky by bylo možno udělovat body (a vyhodnocovat pouze nejlepší trojici žáků) za SOČ, konverzační soutěže i přírodovědné olympiády dohromady. To se však neděje.
Dovolte mi nyní, abych na základě osobních zkušeností srovnal způsoby, jakým se ke sportovcům chová ZŠ Švabinského a sokolovské gymnázium. Svoji základní školu jsem reprezentoval mj. ve štafetovém běhu. Ředitel školy a garant všeho, co se na té škole sportu týče, Mgr. Ivo Záleský s námi předávku štafetového kolíku trénoval nejen při hodinách tělesné výchovy, ale i v době po školním vyučování a to po dobu několika týdnů před závody. Předat onen kolík není žádná legrace, a když se to umí, může štafeta získat až tři sekundy na úsek. Gymnázium nic podobného netrénuje a jeho předávky tak spíše vypadají, jako když si uklízeči na veřejných záchodcích při výměně směn předávají smeták. Z podobných skutečností jsem usoudil, že gymnázium nemá žádný zájem na tom, aby jeho reprezentace dobře dopadly. Otázkou tedy zůstává, z jakého důvodu reprezentace vůbec sestavuje a vysílá na závody.
Rozdílný je i přístup, jakým se úspěšní sportovci oceňují. Ne, skutečně mi nejde o peníze, jak si možná myslíte. Na základní škole byli úspěšní sportovci vždy následující den vyhlášeni školním rozhlasem. Trofeje, které získali, a diplomy s jejich jmény jsou vystavovány ve vitríně hned u hlavního vchodu. Nikdy se mi též nestalo, abych byl popotahován kvůli své absenci zapříčiněné svou účastí na sportovní akci. Nástěnka se sportovními rekordy školy je v prvním patře všem na očích. Nikoliv tedy zastrčená kdesi v šeru tělocvičny, aby ji nikdo nemohl spatřit.
Skutečně mě velice rozčililo, že si gymnázium více považuje jednotlivého úspěchu v konverzační soutěži nebo SOČ. Nedovolil bych si snižovat práci nikoho, kdo dělá SOČ, ale skutečnost je taková, že díky své práci nemusí být tři týdny ve škole (studijní volno a krajská přehlídka prací). Za úspěch své práce je po zásluze odměněn. Naproti tomu dívčí družstvo na přespolní běh, které se prvním místem v krajském kole probojovalo do celorepublikového finále, musí trénovat ve svém osobním volnu, dobíhá s jazykem na vestě a riskuje své zdraví, se nedočkalo ani nejmenší finanční odměny ani nejmenšího uznání za svůj vynikající výkon.
Já osobně jsem letos gymnázium reprezentoval na čtyřech akcích (okresní a krajské kolo přespolního běhu, atletické závody, horská kola a juniorský maratón). Pokud se domníváte, že se celé dny dloubu v nose, den před závodem si dám knedlo, zelo, vepřo, ránu si obléknu trenýrky a posléze vystřihnu sportovní výkon, tak se mýlíte. Prohlašuji, že na každou z těchto akcí jsem trénoval a bil se za úspěch školního družstva do posledního dechu. Míním, že bych si skutečně zasloužil aspoň o trochu lepší zacházení. Nedělám sport pro to, aby mě gymnázium oceňovalo, to opravdu ne, ale nejsem sám, kdo se přístupem školy cítil zklamán. A učitelé TV se neustále diví, že u žáků chybí chuť reprezentovat. Já se nedivím.
Věřím vám, že jako nejvyšší autorita zjednáte od příštího školního roku nápravu.
S úctou Martin Pánek